Islám (4) - čtvrtá část

text přejat z publikace Proč nejsem muslim, Ibn Warraq, 2005, kapitola pátá "Korán", str. 216 - 232

(pokračování předchozí částí; dokončení)

Pavlovy epištoly

   Pavlovy epištoly jsou starší než Markovo evangelium, kupodivu však nezmiňují mnohé detaily Ježíšova života, které nacházíme v evangeliích. Chybí zmínky o rodičích Ježíšových, o neposkvrněném početí, o místě Ježíšova narození; není v nich nic o Janu Křtiteli, Jidášovi či Petrově zapření. Jak upozorňuje G. A. Wells, "není v nich nic, z čeho by se dalo usoudit na čas či místo Ježíšovy pozemské existence. Není v nich zmínka o soudu před římským místodržitelem a Jeruzalém není uveden jako místo jeho popravy. Nejsou zmíněny ani zázraky, které domněle vykonal." Přestože by bylo nasnadě, že by Pavel použil některé nauky, které evangelia Ježíšovi připisují, Pavel se na ně ve svých disputacích neodvolává.

   Ani rané post-pavlovské listy, psané před rokem 90, nám nepřinášejí přesvědčivé historické detaily. Až v pozdních post-pavlovských listech, psaných mezi roky 90-110, se setkáváme s těmi detaily, které známe z evangelií. Z toho Wells usuzuje:

   Jelikož tyto pozdní epištoly obsahují životopisné údaje o Ježíšovi, nelze tvrdit, že pisatelé epištol obecně o životopis Ježíšův zájem nejevili. Je tedy třeba vysvětlit, proč ve starších epištolách (a nejen u Pavla) přichází historický Ježíš tak zkrátka. Změna, s jakou se o Ježíšovi mluví po roce 90, se stane srozumitelnou, pokud přijmeme názor, že jeho pozemský život v Palestině prvního století byl vymyšlen až ke konci 1. století. Pokud bereme jeho existenci jako historický fakt, zůstává tato věc záhadou.

Datování Markova evangelia

   Kdy a proč vznikl životopis Ježíšův, tak jak ho známe? Detaily Ježíšova života se poprvé objevují u Marka, jehož evangelium je považováno za nejstarší. Většina novozákonních badatelů se shoduje, že bylo sepsáno kolem roku 70. G. A. Wells ale trvá na tom, že vzniklo až kolem roku 90, kdy "bylo palestinské křesťanstvo zasaženo židovskou válkou proti Římu. Původně pohanští křesťané si až tehdy začali Ježíše spojovat s Pilátem a dali Ježíšovu životopisu historické zarámování. Měli však jen velmi kusé povědomí o tom, co se vlastně v Palestině kolem roku 30 dělo." Křesťanští apologetové si vymysleli historické zarámování a detaily Ježíšova života, aby měli čím oponovat doketismu, který popíral Ježíšovo lidství, aby bylo co postavit proti šíření různých mýtů v křesťanských kruzích, aby bylo na čem založit vzkříšení, a obecně aby bylo čím odpovídat na otázky, jež se objevovaly při kontaktech křesťanů s nepřátelským a skeptickým světem.

VZNIK ISLÁMU A POČÁTKY KŘESŤANSTVÍ

   Ve třetí kapitole jsme se seznámili s teoriemi vzniku islámu, které vypracovala nová generace islamologů. Nyní můžeme ocenit, jak se tyto teorie podobají výše uvedeným teoriím o vzniku křesťanství. Už dříve bylo uvedeno, že Goldziher odmítl většinu hadíthů čili tradic o životě Prorokově jako nespolehlivých. Goldziher považoval většinu hadíthů za výsledek náboženského, historického a společenského vývoje islámu v prvních dvou staletích. Pro jakékoli vědecké dějiny jsou hadíthy bezcenné a mohou sloužit pouze jako odraz tendencí rané muslimské obce. V předchozích oddílech jsme si všimli, že prvotní křesťané připisovali Ježíšovi slova a výroky, které ve skutečnosti obrážely zkušenosti, názory a naděje křesťanské obce.

   Podobně jako si raní křesťané vymýšleli detaily z Ježíšova života, aby odpovídali na otázky učení, vymýšleli si arabští vyprávěči biografický materiál o Mohamedovi, aby si vyložili obtížná místa v Koránu.

   Srovnejme Schachtovy poznámky o tradicích v právním kontextu s tím, co bylo řečeno o Wredově hodnocení Markova evangelia. Tradice byly formulovány polemicky, aby vyvrátili opačné učení či opačnou praxi. V této polemické atmosféře se učení často připisovalo zpětně nějaké vyšší autoritě: "Tradice pocházející od (Prorokových) nástupců se staly tradicemi pocházejícími od (Prorokových) druhů a tradice pocházející od Prorokových druhů se staly tradicemi pocházejícími od Proroka samotného." Detaily z Prorokova života byly výmyslem, jenž měl podpořit právní nauky.

   Jak již bylo zmíněno, Wrede prokázal, že Markovo evangelium obráží víru a naděje obce prvotních křesťanů a nikoli skutečný Ježíšův příběh.

   Obě náboženství se ve svém raném stadiu setkala s nepřátelským prostředím, které mělo své vlastní náboženské tradice. V konfliktu s tímto prostředím rozvíjela a bránila své učení za pomoci vymyšlených životopisných detailů svých zakladatelů a projikovala tyto detaily zpětně do údajného arabského či palestinského místa původu. Zatímco křesťanství vzniklo ze sloučení židovských a řecko-římských představ, islám vznikl sloučením představ talmudického judaismu, syrského křesťanství a nepřímo i představ řecko-římských.

   Dle Mortona Smithe "křesťanské církve prvního století neměly žádnou ustálenou sbírku evangelií, natož Nový zákon." Podobně je dnes jasné, že konečný text Koránu neexistoval ještě ani koncem 9. století.

Soudný den

   Učení o soudném dni je pro islámskou věrouku centrální. Pro tento nejúžasnější ze všech dní používá Korán několik různých výrazů: Den povstání, Den rozdělení, Den vydání počtu, Den probuzení, Soudný den, Den zahrnutí, či jednoduše a hrozivě, Hodina. Základním pramenem Mohamedových představ o soudném dni bylo syrské křesťanství. Jeho podání zřejmě uchvacovalo Mohamedovu představivost - vždyť Korán nám tento den líčí velmi barvitě: Poslední den ohlásí zvuk trouby, nebesa se rozevřou, hory se rozpadnou na prach, obloha potemní, moře bude vřít, z hrobů vyjdou lidé i džinové, aby vydali počet ze svého života. Činy těchto bytostí budou zváženy na vahách, Bůh je bude soudit a pak jim určí buď věčné požehnání ráje nebo půjdou do věčných muk pekelných. Korán neustále zdůrazňuje hrůzy tohoto Posledního dne, zvláště v pozdních (mekkánských) pasážích. Muži a ženy ožijí, tj. dojde ke skutečnému vzkříšení fyzického těla.

   Víme, že tato představa vzkříšení těla byla arabskému myšlení cizí. Mnozí mekkánští pohané se této zjevně absurdní myšlence vysmívali. Když pohanští filozofové polemizovali s křesťany, kladli rovněž různé věcné otázky: "Jak budou mrtví vzkříšeni? V jakém těle se objeví? Co shnilo, nemůže znovu ožít... Země nemůže vydat těla lidí, které pozřelo moře, nebo lidí, které rozsápaly divoké šelmy."

   Všechny nauky o osobním přežití, osobní nesmrtelnosti a osobním vzkříšení narážejí na zjevnou zkušenost, že všichni muži a ženy umírají, jsou pohřbeni nebo spáleni a i v případě pohřbu se jejich těla nakonec rozpadnou - co shnije, nemůže znovu ožít.

   Pro muslimskou nauku je důležité, že přežije fyzické tělo: "To je jejich mzda. Vždyť nevěřili našim znamením a říkali: Toto odměnou jejich bude za to, že ve znamení Naše nevěřili a říkali: ´Až staneme se kostmi a prachem, budeme vzkříšeni nějakým novým stvořením?´ Což nevidí, že Bůh, jenž stvořil nebesa a zemi, je schopen stvořit jiné podobné jim? A stanovil jim lhůtu, o níž pochyby není, avšak nespravedliví odmítají vše kromě nevíry." (súra 17,99-100).

   Proti něčemu takovému formuloval námitku Antony Flew:

   Jistě, všemohoucí Alláh musí být schopen "stvořit něco jim podobného". Vkládá-li ale Prorok Alláhovi do úst právě tyto výrazy o tom, co by se vskutku mohl rozhodnout učinit, promlouvá pravdivěji, než si sám uvědomuje. Pokud totiž vytvoříme předmět, který je k nerozeznání od jiného, jenž byl zcela zničen, pak nevytváříme tentýž předmět, nýbrž jeho repliku. Trestat či odměňovat repliku, vytvořenou o soudném dni, za hříchy či ctnosti starého Antony Flewa, jenž zesnul a byl zpopelněn roku 1984, je stejně nevhodné a nespravedlivé, jako trestat identické dvojče za to, co ve skutečnosti provedl ten druhý.

   Tato muslimská představa obsahuje i jiné rozpory. Slyšíme, že celé lidstvo se bude muset o soudném dni postavit před svého tvůrce (a předělávatele), nicméně v súrách 2,159 a 3,169 čteme, že ti svatí bojovníci, kteří padli v boji za boží věc, žijí už nyní a mají už nyní k Bohu přístup. Je zřejmé, že Bůh je vzkřísil ještě před Posledním dnem. Podobně je tomu s nepřáteli islámu - ty Bůh pošle do pekla přímo, aniž by museli čekat na Poslední den. V době transplantací lidských orgánů se objevují další zajímavé otázky. Padne-li svatý válečník při šíření islámu, a je-li v okamžiku jeho smrti nějaký jeho orgán, dejme tomu srdce, transplantován jinému člověku, který v nemocnici čeká na transplantaci, jež mu může zachránit život, je otázka, jak bude onen válečník při vzkříšení obnoven. V tomto případě přece jeho tělo nebude obnoveno - může vzniknout nanejvýš replika s jiným srdcem.

   Odpověď "u Boha je všechno možné" se rovná přiznání, že tato nauka o "obnovení" je bytostně iracionální. Obecně můžeme říci, že staletích různých seancí, klepání stolků, médií, kouzelníků a nejrůznějších kejklí nepřinesl nikdo přesvědčivý důkaz pro existenci posmrtného života. Pomineme-li osobní marnivost, je zjevné, že za přetrvávající vírou v budoucí život navzdory všemu, co svědčí o opaku, je prostě strach ze smrti.

Morální námitky vůči nauce o Posledním soudu

   Co si Mohamed později vypůjčil od křesťanství? Pavlův vynález, nástroj kněžské tyranie, formování stáda: víru v nesmrtelnost - tedy nauku o "soudu".

Nietzsche, Antikrist

   Probrali jsme empirické a logické námitky proti nauce o vzkříšení těla. Proti celé islámské představě posmrtného života jsou ale i mocné námitky morální. Nietzsche v Soumraku bohů a v Antikristu tvrdil, že mluvit o posmrtném životě znamená špinit, očerňovat a kydat hnůj na tento život. Nauka o posmrtném životě nedodává smysl tomuto životu - naopak, o smysl jej připravuje.

   Vymýšlet bajky o světě "jiném" než je tento nemá žádný smysl, pokud v nás nezvítězil sklon pomlouvat, zrazovat a podezírat život jako takový. Je-li tomu tak, pak se životu mstíme fantasmagorií "jiného", "lepšího" života.

   "Poslední soud" je sladká útěcha pomsty... Ono "po" - nač potřebujeme nějaké "po", ne-li k tomu, abychom pošpinili svět?

   Dále je toto "po" způsobem, který umožňuje samozvaným prorokům a kněžím vládnout nad jinými, terorizovat je mukami pekelnými a svádět je prostopášnými rozkošemi ráje. "Představy o životě ´po´, ´Posledního soudu´, ´nesmrtelnosti duše´ i ´duše´ jako takové jsou mučícími nástroji, systémy krutosti, jejichž pomocí se kněží stali pány a jejichž pomocí svou nadvládu udržovali."

   Mohamed vynalezl jeden z nejhorších odkazů koránských nauk, představu Svaté války. Touto představou se budeme zabývat v 10. kapitole. Pomohl si přitom myšlenkou rajských odměn pro svaté mučedníky, kteří zahynuli v boji za islám. Russell se o tom vyjádřil: "Jak mohamedáni prokázali jako první, v určitém vývojovém stadiu má Ráj významnou vojenskou hodnotu, neboť posiluje přirozenou bojovnost."

   Lidé ochotní zemřít za víru byli v celých islámských dějinách hrozným způsobem zneužíváni. "Mučedníci" byli používání k politickým vraždám už dlouho před Assassiny 11. a 12. století. Moderní blízkovýchodní teroristé či mudžáhidi jsou považováni za mučedníky a velmi účinně se s nimi manipuluje, aby se dosáhlo politických cílů. Řada z nich byla imunizována vůči strachu, neboť, jak řekl Dawkins, "mnozí z nich upřímně věří, že mučednická smrt je přímou cestou do nebe. Opravdu úžasná zbraň! Náboženská víra si zasluhuje zvláštní kapitolu v análech válečných technologií. Má stejný význam jako luk, válečný oř, tank nebo neutronová bomba."

   Jedinečnost tohoto života by nás měla vést k tomu, abychom si uvědomovali jeho krásu a vzácnost. Drsná pravda, že jiný život nemáme, by nás měla vést k tomu, abychom se ho snažili zlepšit pro tolik lidí, kolik jen můžeme.

   Pokud někdo přesune těžiště svého života z tohoto života na život "po" - tedy do nicoty - připravuje život o jakékoli těžiště. Velká lež osobní nesmrtelnosti ničí vše, co je v instinktech rozumné a přirozené; všechno to, co je v instinktech blahodárné, co rozvíjí život nebo co zajišťuje budoucnost, se najednou stává podezřelým. Smyslem života se pak stává to, že tento život nemá žádný smysl. Proč rozvíjet společenství, proč být vděčný svým předkům, proč spolupracovat, důvěřovat, šířit a plánovat společné blaho?

Etika strachu

   Jsem přesvědčen, že náboženství je založeno hlavně a předně na strachu. Částečně je to hrůza z neznáma, částečně... přání cítit, že máte nějakého staršího bratra, který bude ve všem trápení a svárech stát při vás. V základu toho všeho je strach - strach z tajemna, strach z porážky, strach ze smrti. Strach je otcem krutosti; není tedy divu, že krutost a náboženství šly ruku v ruce.

Bertrand Russell, Proč nejsem křesťanem

   Už jsem zmínil, že celá etika Koránu je založena výhradně na strachu. Mohamed používá nadcházející boží hněv jako zbraň, kterou hrozí svým nepřátelům a kterou terorizuje své vlastní přívržence, aby konali zbožné činy a aby ho ve všem poslouchali. Jak píše Sir Hamilton Gibb, "Bůh je všemohoucí pán a člověk je jeho stvoření, které je neustále v nebezpečí, že probudí jeho hněv - to je základ vší muslimské teologie a etiky."

   Představa věčného trestu nejde dohromady s představou laskavého, milosrdného Boha. Není ho hodna. Ještě nesmyslnější se stává v souvislosti s koránskou naukou o předurčení. Bůh tvoří tvory, aby je určil pro peklo.

   Strach kazí veškerou skutečnou morálku. Jsou-li lidé pod jeho jhem, jednají prozíravě ve svém zájmu, aby se vyhnuli pekelným mukám, která nejsou pro věřící o nic méně reálná než rozkoše kosmického nevěstince, jemuž se říká ráj.

Boží trest

   Korán nařizuje tresty, které nelze nazvat jinak než barbarskými. Relativista, jenž hájí nehumánní zvyky předepsané Koránem a tvrdí, že kdysi šlo o běžnou praxi, je vyveden z konceptu strašlivou obnovou většiny z nich v domněle osvícenějším 20. století. Korán je boží slovo - platí přece vždycky.

Amputace

   Súra 5,38 udává tón: "Zloději a zlodějce utněte ruce jejich v odplatu za to, co provedli, a jako varovný příklad od Boha! A Bůh je mocný, moudrý." Podle muslimského práva "zlodějova pravá ruka má být uříznuta v kloubu u zápěstí a pahýl má být následně vypálen. Při druhé krádeži bude zloděj připraven o levou nohu, při jakékoli další krádeži bude uvězněn."

Křižování

   Stejná súra (5,33) nám říká: "Odměnou těch, kdož vedli válku proti Bohu a Jeho poslu a šířili na zemi pohoršení, bude věru to, že budou zabiti anebo ukřižováni či budou jim useknuty jejich pravé ruce a levé nohy anebo budou ze země vyhnáni. A těm dostane se hanby na tomto světě, zatímco na onom světě je očekává trest nesmírný."

Zazdívání žen

   Co se týče zločinu ziná, což je arabský pojem zahrnující jak cizoložství, tak smilstvo, nedočítáme se v Koránu nic o tom, že by cizoložné ženy měly být kamenovány. Ženy, které se dopustily tohoto prohřešku, byly původně doslovně zazdívány - viz súra 4,15: "Proti těm z vašich žen, jež dopustí se hanebnosti, vezměte jako svědky čtyři z vás. A jestliže tito to dosvědčí, podržte ženy v domech, dokud smrt je nezavolá anebo Bůh pro ně nepřipraví nějaké východisko."

Bičování

   Nicméně súra 24,2-4 nařizuje za smilstvo sto ran bičem: "Cizoložnici a cizoložníka zbičujte, každého z nich sto ranami! A nechť vás nepojme vůči nim lítost..."

   Kamenování bylo zavedeno až později. Jak jsme již uvedli, Korán možná obsahoval verš o kamenování - někteří badatelé to ale zpochybňují.

   Apologetové islámu často tvrdí, že islámské právo neodporuje lidským právům. Článek 5 Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 říká: "Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu." Amputování končetiny, bičování či kamenování snad není nelidské?

HISTORICKÉ OMYLY V KORÁNU

   Súra 40,38 mylně považuje Hamana, ministra perského krále Achašveróše (píše se o něm v knize Ester), za ministra egyptského faraóna doby Mojžíšovy.

   Již jsme si všimli, že Korán si plete Marii matku Ježíšovu s Miriam, sestrou Mojžíše a Árona. Súra 2,249-250 si evidentně plete příběh Saulův s příběhem Gedeónovým ze Soudců 7,5.

   Koránské líčení Alexandra Velikého (18,82) je z hlediska historického beznadějně zmatené. Můžeme si být jisti, že vychází z Romance o Alexandrovi. Tento Makedoňan nebyl v žádném případě muslimem a nedožil se vysokého věku, natož aby byl současníkem Abrahámovým, jak tvrdí muslimové.

USTANOVENÍ PRO MUSLIMSKOU OBEC

   Korán obsahuje řadu dalších pravidel a ustanovení pro správné fungování nové obce. Ve 14. kapitole se budeme zabývat postavením žen, manželstvím a rozvodem, v 8. a 9. kapitole budeme probírat instituci otroctví a nauku o Svaté válce a v 15. kapitole zákazy týkající se jídla a pití. Jiné společenské předpisy se týkají zákonné almužny, chudinské daně, lichvy, dědictví, modliteb, poutí a postů. O některých z těchto záležitostí se píše ledabyle a zmateně. Korán rovněž obsahuje celou řadu morálních ponaučení, jež sice nejsou ani originální, ani hluboká, nicméně každý s nimi může souhlasit: laskavost a úcta ve vztahu k rodičům, štědrost vůči chudým, odpuštění místo msty. Obsahuje i některé oddíly, které jsou nádherné a velkolepé. Ve svém souhrnu mělo ale učení Koránu katastrofální důsledky pro lidský rozum a pro společenský, intelektuální a morální pokrok. Má daleko k tomu, aby byl božím slovem - naopak, jsou v něm mnohé barbarské zásady, jež jsou milosrdného boha zcela nehodny. Bylo dostatečně prokázáno, že Korán nese otisky Mohamedovy. Morální hodnoty, jež Mohamed vyznával, souvisely se světovým názorem 7. století. Tento světonázor nelze dnes přijímat za platný.

O NÁBOŽENSTVÍ OBECNĚ A O ISLÁMU ZVLÁŠTĚ

   Často se nám tvrdí, že se nemá útočit na náboženství, protože náboženství vede lidi k ctnostem. Mnohokrát jsem to slyšel, nicméně nevšiml jsem si toho.

Bertrand Russell, Proč nejsem křesťanem

   Nejsou důvody domnívat se, že by kterékoli náboženství bylo pravé. Většina z nich tvrdí věci, které jsou buď nepravdivé či vysoce nepravděpodobné. Nicméně někteří význační filozofové jsou přesvědčeni, že ačkoli jsou tato náboženství nepravdivá, jsou přesto nezbytná z hlediska morálky, neboť poskytují vedení a vedou k ukázněnosti, a dále z hlediska sociální stability. Filozof Quine napsal: "Zůstává zde palčivá otázka sociální hodnoty omezení a ideálů, k nimž některá náboženství vedou, přestože tato náboženství obsahují nepravdivé skutečnosti. Je-li ta hodnota opravdu tak velká, jak se mi zdá, pak máme před sebou melancholické dilema, zda budeme prosazovat vědecký pokrok, nebo úplný klam."

   Takový názor je ale jednak empiricky nesprávný, jednak morálně odpudivý. Podívejme se na důkazy. Russell tvrdí, že

   zjišťujeme zajímavou věc: Čím bylo nějaké náboženství v určité době intenzivnější, čím bylo ve své víře dogmatičtější, tím větší byla i krutost a tím horší byl celkový stav věcí. V takzvaných staletích víry, kdy lidé skutečně věřili křesťanskému náboženství v jeho celkovosti, existovala inkvizice se svým mučením, miliony nešťastných žen byly upáleny jako čarodějnice, a ve jménu náboženství se na nejrůznějších lidech páchaly krutosti všeho druhu.

   Víme o válkách, které vedlo křesťanství, méně však víme o válkách vedených muslimy. O netoleranci a krutosti islámu budu psát v 9. kapitole. Uvedu pouze několik zvěrstev páchaných ve jménu Alláhově v 20. století. V několika posledních letech vedli samozvaní a svatouškovství vůdcové různých islámských skupin v Afghánistánu krutou občanskou válku, v níž usilovali o totální moc. Během svých pěti denních modliteb k nejslitovnějšímu a milosrdnému Bohu se jim podařilo pozabíjet stovky nevinných civilistů. Tisíce těchto civilistů uprchly do sousedního Pákistánu, kde se netajili svou nostalgií po zlaté době vlády bezbožných komunistů. Podle zprávy v International Herald Tribune z 26. dubna 1994 si válka, která vstoupila do svého třetího roku, vyžádala již více než 10 000 životů. Jen v Kábulu bylo od ledna do dubna 1994 zabito na 1 500 lidí.

Súdán

   Když píši tuto knihu (červen 1994), pokračuje genocida v Súdánu, kde tehdejší diktátor generál Numajrí zavedl roku 1983 islámské právo, přestože téměř třetina obyvatelstva se nehlásí k islámu, ale ke křesťanství či k animismu. Islámský sever Súdánu vede nemilosrdnou válku proti křesťanům a animistům na jihu země. Od roku 1983 už bylo zabito více než půl milionu lidí. Stejný počet lidí byl násilně vystěhován z hlavního města Chartúmu do táborů v poušti, kde mohou teploty dosahovat až 50 °C a kde chybí zdravotnická i hygienická zařízení. Je tam rovněž nedostatek vody i potravin. 9. dubna 1994 vyšel v časopise The Economist článek nadepsaný "Požehnání plynoucí z náboženství", kde stojí: "Vláda vybavila své vojsko novými moderními zbraněmi vyrobenými v Číně a financovanými z Íránu. V posledních měsících nabyla válka ještě hrubší podoby džihádu, neboť vojenské jednotky posílil velký počet mladých súdánských mudžáhidů, připravených zemřít za islám."

Indonésie

   Nyní se začínají objevovat detaily masakru z roku 1995. Zahynulo při něm něco mezi 250 000 až 600 000 Indonésany. Po nezdařeném pokusu o převrat roku 1965 se indonéská armáda (s přinejmenším tichým souhlasem Spojených států) začala mstít komunistům. Armáda podněcovala nacionalistickou a muslimskou mládež, aby si vyřizovala staré účty. Gangy mladých muslimů hrůzným způsobem masakrovaly čínské rolníky. "Po šesté hodině večer nikdo nevycházel," vzpomíná Číňan, jehož rodina uprchla z východní Jávy. "Ženám uřezávali ňadra a do moře naházeli tolik mrtvol, že se lidé báli jíst ryby. Můj bratr musel prodávat v obchodě. Ráno se tam objevili mladí muslimové, kteří se chvástali náhrdelníky z lidských uší." (Guardian Weekly, 23. září 1990). Když Indonésie v roce 1975 obsadila Východní Timor, zahynulo nejméně 200 000 civilistů.

   Zmiňuji tyto hrůzy, abych vyvrátil sentimentální žvanění o "duchovním Orientu", jenž je, jak se nám neustále tvrdí, tak nadřazen dekadentnímu a ateistickému Západu. Rovněž jsou to doklady pro nesprávnost tvrzení, že náboženství dělá lidi nějakým způsobem ctnostnějšími. Evropané i Asiaté, křesťané i muslimové se proviňovali nejhrůznějšími krutostmi, zatímco existovaly tisíce ateistů, kteří vedli bezúhonný život a nezištně pracovali pro blaho svých bližních.

Morální námitky vůči argumentu o užitečnosti

   Pragmatický názor, že bude lépe učit křesťanskému náboženství, ať už je pravdivé nebo ne, protože lidé budou páchat méně zločinů, je nechutný a ponižující... je to přitom přirozený důsledek základního náboženského postoje, totiž že útěcha a jistota má přednost před racionálním zkoumáním.

Robinson

   I sám argument, že ačkoli je náboženství nepravdivé, musíme ho zachovat kvůli morálce, je morálně napadnutelný, neboť jde proti lidskému rozumu a podněcuje pokrytectví. Především ale vede k opuštění ideálu pravdy. Jak ukázal Russell,

   jakmile někdo zastává názor, že nějaká víra - a je jedno, jaká - je důležitá z nějakého jiného důvodu než z toho, že je pravdivá, dává tím rázem povstat celé řadě špatností. Začíná to kladením překážek bádání, ... brzy ale budou následovat další. Postavení spojená s autoritou budou přístupná pouze pravověrným. Historické záznamy budou falšovány, pokud by mohly vést k pochybnostem o panujícím přesvědčení. Neortodoxnost bude dříve či později prohlášena za zločin zasluhující šibenici, čistky či koncentrační tábory. Mohu si vážit lidí, kteří tvrdí, že náboženství je pravdivé, a proto by se mu mělo věřit, mám ale pouze hluboký morální odsudek pro ty, kdo tvrdí, že náboženství bychom měli věřit, protože je užitečné, a že ptát se po jeho pravdivosti je mařením času.

   Jsou i skuteční věřící, kteří takto argumentují. Profesor Watt stále znova tvrdí, že historická pravda je méně důležitá než "symbolická", či, jak říká, "ikonická" pravda. To je ale intelektuální nepoctivost. Apoštol Pavel napsal: "Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání? Není-li zmrtvýchvstání, pak nevyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra" (1. Korintským 15,12-14).

   Muslimové pevně věří, že Abrahám zbudoval Kaabu. Celá pouť do Mekky se stává zcela nesmyslnou - "klamná je i vaše víra" - když vezmeme vážně historickou skutečnost, totiž že Abrahám nikdy nebyl v Arábii, a možná ani neexistoval. Rovněž nás překvapuje, že s takovým argumentem přichází člověk, který věří v Boha. Bůh by jistě schválil, že lidé hledají pravdu. Což se Bůh musí uchylovat ke lžím a klamu, aby ho člověk uctíval?

   Argument o užitečnosti má ještě jednu variantu, kterou je podle mě těžší odmítnout. Myslím na člověka, který hrozným způsobem trpěl a který stále ještě trpí, nebo na někoho, jenž nemá žádnou možnost dosáhnout na této zemi lepšího života - prostě na lidi, kteří v kruté loterii života prohrávají. Máme právo jim říkat, že jejich víra v Boha a posmrtný život, kdy budou všechny křivdy napraveny, je jen snem nemocného člověka? Vždyť jejich víra je to jediné, co činí jejich život trochu snesitelným. Na tuto otázku nemám odpověď. Tato otázka by ale neměla být prostředkem k uklidnění našeho svědomí. Neměla by být ani výmluvou, proč nic neděláme pro zlepšení lidských osudů osvětou a politickou či sociální akcí, kdekoli je to jen trochu možné.

Konec