Vysvětlujete-li všechno bohem, nevysvětlujete vlastně nic. Zabíjí to všechno bádání, dusí to intelektuální zvědavost, zabíjí to vědecký pokrok.

Islám (4) - druhá část

text přejat z publikace Proč nejsem muslim, Ibn Warraq, 2005, kapitola pátá "Korán", str. 181 - 204 (pokračování předchozí části)

   Ve své předchozí knize z roku 1977 Mackie upozorňuje, co z muslimského pojetí vyplývá:

   Označuje-li se Bůh za dobrého, může to pak znamenat jen takovou trivialitu, že Bůh sám sebe miluje, nebo že se má rád takový, jaký je. Také by z toho zřejmě vyplývalo, že poslušnost morálních pravidel je sice prozíravou, nicméně otrockou poslušností náladových požadavků rozmarného tyrana. Mnoho náboženských myslitelů si to uvědomilo, a proto se rozhodli pro onu první možnost (tj. "bohové milují to, co je zbožné a svaté, protože je to svaté"). Zdá se však, že tento postoj má téměř stejně překvapivé důsledky: Morální rozdíly jsou na Bohu nezávislé, ... proto je etika autonomní a můžeme se jí zabývat bez odkazu k náboženskému přesvědčení. Teologickou hranici etiky můžeme jednoduše uzavřít.

   Můžeme tedy zdůraznit, že morální hodnoty jsou logicky nezávislé na jakémkoli teistickém systému. Russell toto zjištění formuluje takto:

   Jste-li si zcela jisti, že existuje rozdíl mezi dobrem a zlem, ocitáte se v této situaci: Je tento rozdíl dán božím rozhodnutím, nebo ne? Je-li dán božím rozhodnutím, pak pro boha samotného rozdíl mezi dobrem a zlem neexistuje; pak ale výpověď, že bůh je dobrý, nemá žádný význam. Pokud řeknete, jak to činí teologové, že bůh je dobrý, musíte říci, že dobro a zlo mají význam, který je nezávislý na božím rozhodnutí, protože boží rozhodnutí jsou dobrá a nikoli špatná nezávisle na pouhé skutečnosti, že je bůh učinil. Pokud to ale řeknete, bude muset říci i to, že dobro a zlo nezačalo existovat až skrze boha, ale že ve své podstatě logicky boha předchází.

   Neunikneme své morální odpovědnosti, kterou nám dává naše nezávislé morální chápání.

   A nemůžeme rovněž považovat představu pekla za něco obdivuhodného z hlediska etiky. S výjimkou dvou súr (úvodní súry a súry deváté) nám všechny tvrdí, že Bůh je milosrdný a soucitný, ale mohl by Bůh, který by byl skutečně milosrdný, poslat do pekla a věčných muk někoho jen za to, že v něj nevěří? Russell se k tomu vyjádřil takto: "Nemyslím si, že bytost, v jejíž povaze by byla určitá míra laskavosti, by do světa vypouštěla takové strachy a hrůzy." Antony Flew si všiml, že je nemístná nesouměrnost mezi konečnými proviněními a nekonečným trestem. Koránská nauka o pekle je jednoduše krutost, barbarské mučení a božstvem schvalovaný sadismus. A co více - znamená to, že islám je založen na strachu, což skutečnou morálku vždy ničí. ("Varujte, že není božstva kromě Mne, buďte tedy bohabojní!" - súra 16,2.) Gibb v roce 1953 napsal: "Člověk musí žít v neustálém strachu a bázni (před Bohem) a musí se před ním mít neustále na pozoru - to je to, co se ve skutečnosti míní obratem ´bát se Boha´. A s tímto obratem se v Koránu setkáváme napořád, od počátku až do konce." Motivem lidského jednání pak není smysl pro povinnost, jenž nás váže vůči jiným lidským bytostem, ani spontánní velkorysost či soucit; islám vede lidi k tomu, aby jednali na základě strachu z božích trestů, a aby se sobecky snažili získat od Boha odměny pro život tento i pro život budoucí. Mackie správně dokazuje, že

   Tento pohled na boží příkazy může vést lidi i k tomu, že prohlásí za morální požadavky, jež nemají žádný vztah k záměrům či blahu člověka či k blahu jakýchkoli vnímajících bytostí. To ale znamená, že tento pohled může vést k tyranské, iracionální morálce. Ano, pokud by existoval nejen dobrý Bůh, ale i spolehlivé zjevení jeho vůle, mohli bychom v tomto zjevení najít výbornou morální radu ve složitých problémech, kde jinak nevíme, jaké řešení by bylo nejlepší. Nicméně žádné takové spolehlivé zjevení neexistuje. I teista musí přece nahlédnout, že taková údajná zjevení jako Bible nebo Korán samy sebe diskvalifikují, protože obsahují nařízení, jež musíme odmítnout jako úzkoprsá, překonaná nebo barbarská. Jak řekl Hans Küng, ´za svou morálku jsme zodpovědní´. Obecněji řečeno, pokud morálku spojujeme s náboženskou vírou, znevažujeme ji, a to nejen tím, že ji dočasně podkopáváme, pokud víra slábne, ale i tím, že ji podřizujeme jiným záměrům, pokud víra přetrvává.

Boží slabůstky

   Tvrdí se, že Bůh je všemohoucí, vševědoucí a dobrý, nicméně chová se jako nedůtklivý tyran, neschopný vládnout svým vzpurným poddaným. Hněvá se, je pyšný, je žárlivý - to vše jsou morální nedostatky, které nás u dokonalé Bytosti překvapují. Je-li soběstačný, k čemu potřeboval lidstvo? Je-li všemohoucí, proč žádá lidi o pomoc? A předně, proč si za svého posledního posla na zemi zvolí podivného arabského obchodníka v jakémsi civilizačním zapadákově? Dává nějaký smysl, že nejvyšší morální bytost vyžaduje chválu a absolutní uctívání od bytostí, které sama stvořila? Co si máme myslet o poněkud podivné psychologii bytosti, jež tvoří lidi - či spíše automaty - z nichž některé jsou naprogramovány, aby se pětkrát denně vrhaly do prachu, když jí vzdávají poctu? Posedlost touhou po uctívání lze sotva považovat za morální ctnost a něco takového rozhodně není hodno Nejvyšší Bytosti. Palgrave nám podává tento živý, leč věrný popis Boha Koránu:

   Bůh, který je Jeden, je nezměrně a věčně vyvýšený nad všechno stvoření. Je od něj zcela odlišný a stvoření před ním leží na jediné společné rovině instrumentality a inerce. Bůh je Jeden v totalitě všemohoucího a všudypřítomného jednání a neuznává žádná pravidla, normy či meze, s výjimkou své vlastní absolutní vůle. Svému stvoření nic nesděluje, neboť zdánlivá moc a jednání jeho stvoření náležejí stejně stále jen jemu; a také od svého stvoření nic nepřijímá, vždyť ať jsou čímkoli, jsou pouze v něm, skrze něj a od něj (súra 8,17). Za druhé, žádný tvor si nemůže nárokovat, že je něco víc, něco odlišného, něco význačnějšího než tvor jiný, neboť jsou si všichni absolutně rovni ve svém bezvýhradném otroctví a ponížení. Všichni jsou stejnými nástroji jediné osamocené Síly, která je používá, aby ničila či prospívala, která je používá k pravdě i k bludu, ke cti i hanbě, štěstí i bídě, a to zcela nezávisle na jejich vlastních schopnostech, zásluhách či přednostech, jednoduše protože "On to chce" a "jak On to chce".

   Na první pohled by nás mohlo napadnout, že tento úžasný Autokrat, tato nekontrolovaná a nesoucitná Síla bude povznesena vysoko nade všechny vášně, touhy či sklony. Tak tomu ale není, neboť on má ve vztahu ke svým tvorům jeden hlavní postoj a jeden zdroj jednání, totiž žárlivost na ně. Jde mu o to, aby si jeho tvorové nepřivlastnili něco, co náleží jen jemu, a aby tak nenarušili jeho všeobsahující vládu. Proto je vždy náchylnější spíše k trestání než k odměňování, k tomu, aby působil bolest spíše než aby udílel blaženost, aby bořil než aby budoval. Nachází mimořádné uspokojení v tom, že dává svým stvořeným bytostem pocítit, že nejsou ničím jiným než jeho otroky, jeho nástroji - a ke všemu ještě nástroji nehodnými - aby tak lépe uznávali jeho nadřazenost; aby věděli, že jeho moc je mnohem vyšší než jejich, že on je vychytralejší než oni, že jeho vůle je nad jejich vůlí, jeho pýcha nad jejich pýchou, či vlastně, že není žádná moc, vychytralost, vůle, pýcha, než ta jeho. (O pýše viz súra 59, Bůh co by intrikán viz 3,47 a 8,30).

   On sám, sterilní na svých nepřístupných výšinách, nemiluje nic než svá vlastní rozhodnutí. Nic jiného mu nečiní potěšení. Je bez syna, druha či rádce, a je stejně prázdný jako jeho stvoření. Jeho vlastní neplodnost a samotářský egoismus je příčinou i pravidlem jeho indiferentního a bezohledného despotismu. Toto je první nota celé melodie, a tato základní představa o Bohu se vine celým systémem, jehož je základem, a také celý tento systém určuje.

   Považuji za dokázané, že toto pojetí božstva, jakkoli se nám jeví jako příšerné a rouhavé, je přesně a doslovně to, co nám Korán sděluje a také sdělit chce. Kdokoli, kdo pozorně pročetl a promyslel arabský text, ... musí bez váhání uznat, že tomu tak skutečně je. Opravdu - každý obrat v předchozích větách, každý tah onoho odporného portrétu jsem podle svých nejlepších schopností slovo od slova, či přinejmenším smysl od smyslu, převzal z "Knihy", která je tím nejpravdivějším zrcadlem mysli i záměru svého pisatele.

   A svědectví současných tradic nám potvrzuje, že to tak Mohamed opravdu myslel. Máme mnoho autentických příkladů. ... Uvedu vzorek... něčeho, co jsem opakovaně musel vyslechnout od celé řady wahábitů z Nedždu, kteří to vše obdivují a schvalují.

   "Když se Bůh... rozhodl stvořit lidské pokolení, vzal do rukou hlínu, z níž pak stvořil celé lidstvo, a v níž nějakým způsobem preexistovalo. Když tu hroudu rozdělil na dva stejné díly, hodil jeden do pekla a řekl ´Tihle do věčného pekla - a mně na nich nezáleží´. Druhou půlku hodil do nebe a dodal ´a tihle do ráje -mně na nich nezáleží´" (Miškatu ´l-Masabí Babú´l Qadr).

   Ano, zde se nám předkládá ona myšlenka předurčení, či měli bychom asi lépe říci před-zatracení, jaké vyznávají a vyučují koránské školy. Nebe a peklo jsou nezávislé jak na lásce či nenávisti božstva, tak na zásluhách či proviněních, dobrém či špatném jednání stvoření. Ale podle teorie, která tuto nauku doprovází, je to tak správně. Vždyť právě ty činy, které nazýváme dobrými či trestuhodnými, správnými či špatnými, zlými nebo ctnostnými, jsou ve své podstatě totožné. Proto nezasluhují ani chválu, ani hanu, trest či odměnu na základě ničeho jiného než podle náhodné hodnoty, kterou se jim rozhodne přiřknout všeurčující vůle Velkého despoty. Jinak řečeno, on jednoho po celou věčnost pálí v rozžhavených řetězech a moři tavícího ohně, zatímco druhého posadí do věčného bordelu mezi čtyřicet nebeských konkubín, a to jen proto, že si tak usmyslel a že to tak chce.

   Všichni lidé se tak ocitají na téže rovině, v tomto životě i v životě budoucím, a to jak fyzicky, tak i sociálně nebo morálně. Je to rovina otroků jediného Pána, nástrojů tohoto jediného Činitele.

A Mohamed je Jeho apoštol

   Každá národní církev či náboženství se prosadily, protože předstíraly, že mají jakési zvláštní boží poslání, sdělené určitým jednotlivcům. Židé mají Mojžíše, křesťané svého Ježíše Krista, své apoštoly a svaté, Turci svého Mohameda - jako kdyby cesta k bohu nebyla otevřená všem lidem stejně. Každá z těchto církví má určité knihy, jež nazývají zjevením či Božím slovem. Židé říkají, že bůh dal jejich Boží slovo Mojžíšovi, a to tváří v tvář; křesťané říkají, že jejich Boží slovo přišlo skrze božskou inspiraci, a Turci tvrdí, že jejich Boží slovo (Korán) přinesl anděl z nebe. Každá z těchto církví viní jiné z nevěry. Co se mě týče, já nevěřím žádné z nich.

Thomas Paine, Věk rozumu (Age of Reason)

   Alláh - či Bůh - zvolil Mohameda, aby byl poslem pro celé lidstvo. Ačkoli to muslimové a sympatizující západní komentátoři popírají, je zřejmé, že Mohamed sám byl přesvědčen, že Boha osobně spatřil, jak svědčí například súra 53,2-18. Jindy mluvil Mohamed s andělem Gabrielem, který čas od času sděloval boží poselství. A jak Mohamed sám poznal, že to byl bůh či anděl? Jak poznal, že jeho zvláštní zážitky byly božími zjeveními? I kdybychom byli přesvědčeni o Mohamedově upřímnosti, nemohl se upřímně mýlit? Dnes bychom lidi tvrdící, že se setkali přímo s Bohem, vesměs považovali za duševně nemocné. Jak poznáme, že v Mohamedově případě to byl právě Bůh nebo anděl Gabriel, kteří mu předali boží poselství? Jak řekl Paine,

   I kdybychom tentativně přiznali, že nějaké osobě se dostalo zjevení, kterého se nedostalo žádné jiné osobě, pak je to zjevení pouze pro tu jednu osobu. Pokud ho sdělí druhému, ten třetímu a ten zase čtvrtému a tak dále, pak už to pro ty další není zjevení. Je to zjevení pouze pro toho prvního; ostatní se o tom dovídají už pouze z doslechu, a tudíž po nich nelze vyžadovat, aby tomu věřili.

   Pokud něco přijímáme z druhé ruky - ať už ústně nebo v písemné formě - je protimluv, nazýváme-li to zjevením. Zjevením se dá nazvat pouze to prvotní sdělení - nadále už je to pouze zpráva o něčem, o čem ta první osoba tvrdí, že jí to bylo zjeveno. Příjemce zjevení může vnímat, že je jeho povinností tomuto zjevení věřit; po mně se ale nemůže chtít, abych tomu stejným způsobem věřil i já. Vždyť toho zjevení se nedostalo mně; já vím pouze na základě jeho slova, že se dostalo jemu. Když Mojžíš synům Izraele řekl, že dostal od Boha dvě desky s přikázáními, nemuseli mu to věřit; vždyť pro to neměli žádný jiný důvod než ten, že on jim to tvrdil. A já pro to nemám žádný jiný důvod, než že mi to tvrdí nějaký historik. Přikázání neobsahují nějaký vnitřní důkaz svého božského původu. Obsahují nějaká dobrá morální naučení, které by mohl vytvořit jakýkoli člověk, schopný být zákonodárcem. Nemusel by se však utíkat k nadpřirozeným zásahům.

   Když se mi tvrdí, že Korán byl sepsán v nebi a že ho Mohamedovi přinesl anděl, pak mám tu zprávu pouze z doslechu podobně jako v předchozím případě. Důkazy mám pouze z druhé ruky. Já sám jsem toho anděla neviděl a proto tomu nemusím věřit.

   Jak víme, Wansborough, Croneová a Cook formulovali teorii, podle níž vznikl islám později, než se doposud mělo za to. Byl ovlivněn rabínským judaismem - inspiroval se Mojžíšem co by příkladem Proroka, jemuž se dostalo zjevení, a vynalezl Mohameda, arabského proroka s podobným zjevením. Pokud se tedy Paine rozhodl postavit do jedné řady Mojžíše a Mohameda, je to naprosto na místě.

   Paine dále říká ještě jednu důležitou věc. Zjevení, později zapsaná do Bible a do Koránu, neobsahují nějaké vnitřní důkazy svého božského původu. Korán naopak obsahuje mnoho - až příliš mnoho - věcí božstva zcela nehodných. Kromě toho si Bible a Korán často protiřečí. Na jakém základě se mezi nimi máme rozhodnout? Obě strany tvrdí, že jejich spisy mají božskou autoritu. Nezbývá nám než konstatovat, že žádné konkrétní zjevení neobsahuje spolehlivé průkazné materiály.

   Je velmi zvláštní, že chce-li se Bůh zjevit, zjeví se jedinému člověku. Proč se nezjeví davům na stadionu během finále Světového poháru, na něž se dívají miliony lidí po celém světě? Patricia Crone řekla: "Bůh má zvláštní zvyk, že když se chce lidstvu zjevit, komunikuje pouze s jedním člověkem. Zbytek lidstva musí tu pravdu přijmout od onoho člověka. Za poznání božstva musí zaplatit tím, že se podřídí jiné lidské bytosti, kterou posléze nahradí nějaká lidská instituce, takže lidé mají božstvo pod kontrolou."

Abrahám, Izmael, Mojžíš, Noé a další proroci

   Dovídáme se, že (Abrahám) se narodil v Chaldejsku a že byl synem chudého hrnčíře, jenž se živil výrobou malých hliněných modliček. Těžko ale uvěřit tomu, že syn tohoto hrnčíře se vypravil přes nehostinné pouště do 1 400 km vzdálené tropické Mekky. Pokud by byl dobyvatelem, jistě by zamířil do skvělé Asýrie; byl-li pouze chudákem, jak je nám líčen, pak v cizích zemích nezaložil žádné říše.

Voltaire

   Pro historika nejsou Arabové potomky Izmaelovými o nic víc, než Francouzi potomky Francuse, syna Hectorova.

Maxime Rodinson

   Je téměř jisté, že Abrahám v Mekce nikdy nebyl.

Montgomery Watt

   Pokud jsme správnou historickou metodou dospěli k nějakému objektivnímu zjištění, je třeba toto zjištění přijmout.

Montgomery Watt

   Podle muslimské tradice vybudovali Abrahám s Izmaelem Kaabu, krychlovitou stavbu ve Svaté mešitě v Mekce. Nenašly se však žádné nápisy, archeologické nálezy či dokumenty, které by tyto tradice nezávisle potvrzovaly. Snouck Hurgronje kromě toho dokázal, že tento příběh si vymyslel Mohamed, aby dal svému náboženství arabský původ a zarámování. Tímto geniálním výmyslem učinil Mohamed své náboženství nezávislým, ale přitom do islámu vtělil Kaabu se všemi jejími historickými a náboženskými asociacemi, pro Araby tak důležitými.

   Vezmeme-li v úvahu, jak mnoho toho Korán převzal z Pentateuchu (o Mojžíšovi je řeč v 502 verších 36 súr, o Abrahámovi v 245 verších 25 súr, o Noemovi v 131 verši 28 súr), překvapuje nás, že vyšší biblická kritika koránská studia nijak neovlivnila. Muslimové věří podobně jako Židé a křesťané, že autorem Pentateuchu je Mojžíš. V Koránu se pro Pentateuch používá označení Taurat, což je slovo odvozené od hebrejského slova Tóra.

   Učenci zpochybňovali pravdivost jednoho biblického příběhu po druhém a islám nemůže uniknout důsledkům jejich objevů a závěrů. La Peyerre, Spinoza a Hobbes tvrdili už v 17. století, že Pentateuch nemohl napsat Mojžíš: "Z toho, co bylo uvedeno, je nad slunce jasnější, že Pentateuch nenapsal Mojžíš, ale někdo žijící dlouho po něm," uzavírá Spinoza svůj Teologicko-politický traktát (A Theologico-Political Treatise).

   Později, v 19. století, dokázali ti, kdo pěstovali vyšší kritiku, jako např. Graf Wellhausen, že Pentateuch (tj. biblické knihy Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium) pocházejí od více autorů. Lze rozeznat ruku čtyř různých "autorů", zpravidla označovaných písmeny J, E, D a P.

   Robin Lane Fox pokračuje:

   Čtyři starší prameny propojil někdo pátý. Musel na nich pracovat jakýsi neznámý redaktor, a to někdy mezi léty 520 až 400 př. Kr. Sám bych se klonil k tomu pozdějšímu datu. Když své prameny sestavoval, snažil se zachránit jejich obsah a zachovat to nejlepší z více světů (a více Stvoření). Byl to rodilý kompilátor... Dle mého názoru to ale nebyl historik, a myslím si, že by se hodně divil, kdyby mu někdo řekl, že v díle, jež sestavil, není pravdivého vůbec nic... Možnost, že by něco mělo historickou hodnotu, byla mizivá, neboť žádný z jeho pramenů nebyl sepsán na základě primárních důkazů či v rámci století či dokonce tisíciletí, v němž se odehrávaly popisované události. Jak by mohla ústní tradice zachovat pravdivé podrobnosti po tak dlouhou dobu? Co se týče "obrů na zemi", Babylonské věže či příběhů Jákobových či Abrahámových, nemáme žádné dobré důvody jim věřit. Nejpodrobnější příběh v Genesi je příběh Josefův, je to úžasná povídka, složená z dvou nezávislých zdrojů, z nichž ani jeden nemusel obsahovat nějakou historickou pravdu.

   Tóru Mojžíš nenapsal, ani mu nebyla "dána", a nemáme žádné důvody, proč bychom měli považovat za pravdivé příběhy Abrahámovy nebo příběhy jiných postav. Žádného historika by ani nenapadlo, aby hledal v muslimských pramenech historické potvrzení biblického materiálu. Muslimské podání o Abrahámovi, Mojžíšovi a jiných je, jak jsme již viděli, převzato z rabínských židovských spisů, nebo to jsou pouhé legendy (vybudování Kaaby atd.), vymyšlené několik tisíc let poté, co se měly popisované události udát.

   Historici šli ještě dále. Vypadá to, že Abrahám možná nikdy neexistoval: "Jahvistická tradice o Abrahámově putování je svou povahou spíše nehistorická. Teologický leitmotiv poslušného služebníka Hospodinova, který putuje, spojuje mnoho nezávislých příběhů, jež měl jahvista k dispozici. Je to redakční nástroj, jehož pomocí jahvista propojil různá samostatná vyprávění o Abrahámovi a Lotovi" (Thompson, 1974). Thompson pokračuje:

   "Archeologie" nejen že nedokázala historicitu jediné události tradic o praotcích, ale neprokázala ani, že by tyto tradice byly pravděpodobné. Na základě toho, co víme o dějinách Palestiny v druhém tisíciletí před Kristem, a na základě toho, jak chápeme formování literárních tradic knihy Genesis, musíme učinit závěr, že to, jak se o historicitě podání o praotcích z Genesis píše jak ve vědeckých, tak v populárních dílech, je sotva možné a zcela nepravděpodobné.

   A citát na závěr: "...hledání historického Abraháma je v zásadě neplodným zaměstnáním jak pro historika, tak pro biblického badatele."

   A Lane Fox konstatuje: "Historici již nevěří, že by Abrahámovy příběhy byly historické. Podobně jako Aeneas či Héraklés, Abrahám je postavou legendární."

Noe a potopa

   Korán přejímá z Genesis příběh o budování archy Noemovy, záchranu všech zvířat i celosvětovou potopu. Když se prokázaly zjevné absurdity tohoto příběhu, křesťané přestali tuto bajku brát doslovně, samozřejmě s výjimkou fundamentalistů, z nichž někteří se každý rok vydávají hledat pozůstatky ztracené archy. Muslimové jsou ale, jak to tak vypadá, vůči racionálnímu uvažování imunní a odmítají vzít důkazy vážně. Uvedu argumenty dokazující absurdity obsažené v této legendě, i když se může zdát, že dokazuji věci zcela očividné. Přál bych si ovšem, kdyby více lidí - a častěji - bralo vážně to, co je očividné.

   Noe dostal příkaz, aby do archy vzal pár od každého druhu (súra 11,36 - 41). Podle některých zoologů žije na zemi snad deset milionů druhů hmyzu - jak by se to mohlo do archy vejít? Je sice pravda, že hmyz mnoho místa nezabere. Podívejme se tedy na větší zvířata: Existuje 5 000 druhů plazů, 9 000 druhů ptáků, a 4 500 druhů savců. V kmeni obratlovců je celkem asi 45 000 druhů. Jak velká by archa musela být, aby se tam vešlo 45 000 druhů zvířat? Měl-li být od každého druhu pár, jedná se o 90 000 zvířat - od hadů po slony, od ptáků po koně, od hrochů po nosorožce. Jak se Noemu podařilo je tak rychle shromáždit? Jak dlouho čekal, než svou línou chůzí dorazil lenochod od Amazonky? Jak se dostal klokan z Austrálie, oddělené mořem? Jak věděl polární medvěd, kde Noema najde? Robert Ingersoll klade otázku, "Mohou být věci ještě absurdnější?" Buď se rozhodneme, že tento fantastický příběh nebudeme brát doslovně, nebo si pomůžeme nějakou poněkud slabou odpovědí typu, že u boha je všechno možné. Proč v tomto případě bůh postupoval takovým (při nejmenším pro Noema) komplikovaným a časově náročným způsobem? Proč Noema a další spravedlivé nezachránil nějakým rychlým zázrakem, proč volil tak zdlouhavý?

   Nejsou žádné geologické důkazy všeobecné potopy. Ano, existují důkazy místních záplav, nicméně žádná z nich nepokryla celý svět, dokonce ani celý Blízký východ ne. Víme, že biblické zprávy o potopě, z nichž vychází Korán, jsou založeny na mezopotámských legendách: "Není důvod snažit se vysledovat mezopotámské a hebrejské příběhy k jedné konkrétní záplavě; hebrejská fikce je velmi pravděpodobně zpracováním mezopotámských legend. Tyto příběhy jsou fikce, nikoli dějiny."

David a žalmy

   Korán muslimy zavazuje, aby věřili, že David "přijal" Žalmy podobným způsobem, jakým Mojžíš přijal Tóru (súra 4,163 - 165). Nicméně badatelé nad Biblí pochybují, že David sepsal mnoho těchto žalmů - sepsal-li vůbec nějaké. David žil pravděpodobně kolem roku 1 000 př. Kr. O Žalmech víme, že byly sestaveny mnohem později, v poexilní době, tj. po roce 539 př. Kr.:

   Kniha Žalmů sestává z pěti sbírek hymnů, psaných většinou pro použití v druhém chrámu (Zorobábelově). Ačkoli v některých případech mohly být použity básně velmi staré, zdá se, že tyto sbírky jsou jako celek zcela (nebo téměř zcela) poexilní. Je možné, že David není autorem jediného z nich. Některé žalmy - ty, jež velebí nějakého vysoce idealizovaného monarchu - mohly být sepsány na počest některého z hasmoneovských králů (142 - 163 př. Kr.)

ADAM A EVOLUCE, STVOŘENÍ A MODERNÍ KOSMOLOGIE

   Mnoho muslimů se ještě s evolucí nevyrovnalo... příběh o Adamovi a Evě... nemá místo ve vědeckém podání o původu lidstva.

Watt

   Korán mluví o stvoření rozporuplně a působí tak vykladačům velké problémy:

   Stvořili jsme nebesa a zemi a to, co je mezi nimi, v šesti dnech, aniž se nás dotkla únava (súra 50,37).

   Vy vskutku nebudete věřit v toho, jenž stvořil zemi ve dvou dnech, a přidávat mu chcete podobné? On Pánem lidstva všeho je! On umístil na ní pevně zakotvené hory a požehnal ji a rozdělil na ní potravu ve čtyřech dnech pro všechny prosící rovnoměrně. Potom se k nebi vztyčil, jež dýmem jenom bylo, a pravil jemu i zemi: Pojďte ke mně, ať chcete již, či nechcete! A odpověděly: Půjdeme dobrovolně. A ustanovil je jako sedm nebes ve dvou dnech a každému nebi pořádek jeho vnukl. A nebe nejbližší svítilnami a ochranou ozdobil. A takové bylo předurčení mocného, vševědoucího." (súra 41,9).

   Dva dny pro zemi, čtyři dny pro potravu, další dva dny pro sedmero nebes - to činí dohromady osm dnů (súra 41), zatímco podle súry 50 bylo zjevení dokončeno v šesti dnech. Vykladači se přesto pokoušejí o jakýsi hokuspokus, aby tento rozpor vyřešili.

   Nebesa, země a živá stvoření, kteráže obývají, jsou důkazem Boha a jeho moci. Zvířata a zvláště člověka nestvořil Bůh lehkovážně (súra 21,16). Zvláštní povinností uloženou lidem a džinům je uctívat Boha. Bůh nejprve nabídl nebesům, zemi a horám výsadu, aby poslouchali boží zákon. Když to odmítly, přijal tuto výsadu člověk (súra 33,72).

   Co si s tímto podivným učením máme počít? Na nebesa, zemi a hory se nahlíží jako na postavy, a to dokonce jako na postavy, které měly troufalost vzepřít se bohu! Všemohoucí Bůh tvoří kosmos, a pak se ho táže, zda přijme "důvěru" či "víru", a jeho vlastní stvoření toto břemeno odmítá přijmout.

   Alláh stvořil vše svým slovem, "Staň se," protože vše povstává z jeho rozhodnutí. Před stvořením se jeho trůn vznášel nad prvotním vodstvem; nebesa i země byly z téže hmoty (z vody). Alláh ji rozdělil, zbudoval a roztáhl nebesa jako dobře podepřenou střechu bez jakýchkoli kazů. Pozvedl ji nad zemi a ona tam drží bez pilířů. Roztáhl i zemi, ale na její povrch uvrhl hory coby pevné kotvy, které jí zabraňují v pohybu, neboť jsou na ní živí tvorové. Celý svět se totiž skládá ze sedmi zemí. Také tam volně ponechal dvě moře, jedno sladké a druhé slané. Jsou oddělena přehrazením, aby se nemohla mísit.

   Nejprve byla stvořena země, pak teprve nebe. Měsíc dostal své vlastní světlo (súra 10,5) a byly mu stanoveny fáze "takže se mění jako stará zakřivená palmová větev, aby člověk poznal počet let a mohl počítat".

   O Adamovi je řečeno: "A věru jsme člověka nejdříve z části nejčistší hlíny stvořili, a pak jsme jej kapkou semene v příbytku jistém učinili. Potom jsme z kapky semene hmotu přilnavou stvořili a z hmoty přilnavé jsme kousek masa učinili; a z kousku masa jsme kosti stvořili a kosti jsme masem obalili. A potom jsme mu v druhém stvoření vzniknout dali. Požehnán buď Bůh, nejlepší ze stvořitelů!" (súra 23,12 - 14).

   Jiné podání tvrdí, že člověk byl stvořen ze spermie (nehodné tekutiny) - viz súra 77,22. Podle ještě jiné verze bylo všechno živé stvořeno z téhož prvotního vodstva jako zbytek vesmíru (súry 21,31; 25,56; 24,44). Zvířata byla stvořena zejména pro lidstvo. Lidé jsou pány těchto zvířat. "Což neviděli, že jsme pro ně stvořili - mezi tím, co ruce Naše udělaly - též dobytek, nad nímž vládci jsou? A podmanili jsme jej pro ně a na jedněch jezdí a jiné jsou jim potravou a mají z něho užitek různý a také nápoje..." (súra 36,71 - 73).

   Džinové byli stvořeni z ohně ještě před tím, než byl člověk stvořen z hlíny. Spolu s lidmi obývají zemi.

   Zatímco muslimští vykladači jsou schopni se celkem bez problémů vyrovnat s těmito zjevnými rozpory ve zprávách o stvoření, moderní s vědou obeznámený čtenář se ani nepokouší najít v těchto zmatených podáních nějaké vědecké pravdy. Vždyť je to právě neurčitost těchto mýtů, legend a pověr, která umožňuje každému, aby si v nich našel to, co právě chce. Mnoho muslimů je tedy přesvědčeno, že veškeré vědění je obsaženo v Koránu či tradicích. Ibn Hazm prohlásil: "Jakákoli skutečnost, kterou lze dokázat rozumným uvažováním, je jasně podána buď v Koránu nebo ve slovech Prorokových." Kdykoli dojde k nějakému novému objevu dejme tomu ve fyzice, chemii či biologii, muslimští apologetové hned v Koránu objeví, že s daným objevem se tam vlastně počítá, ať už jde třeba o elektřinu či teorii relativity. Tito muslimové např. poukazují na to, že dle Koránu všechno živé pochází z vody (súra 21,31), což údajně odpovídá současnému pojetí v biologii, podle nějž, abychom citovali Darwina, život vznikl "v malém teplém jezírku". Další vědecké objevy, které jsou v Koránu údajně anticipovány, je např. oplodňování rostlin větrem (súra 15,22) a způsob života včel (súra 16,69). Pokud se doslechnou, že podle glasgowského chemika A. G. Cairnse-Smitha leží odpověď na hádanku života v obyčejné hlíně, tito muslimští apologetové budou skákat radostí a budou triumfálně poukazovat na to, že podle Koránu byl Adam stvořen z hlíny.

   Jelikož muslimové stále berou podání Koránu doslovně, je mou povinností ukázat, že to neodpovídá moderním vědeckým názorům na původ vesmíru a života na zemi. Ostatně zpráva Koránu je i sama o sobě plná nesrovnalostí a absurdit. Už jsme poukázali na rozpor v počtu dnů stvoření. Stačí, když Alláh řekne "Staň se!", a jeho vůle se uskuteční - přitom však na stvoření nebes potřeboval Všemohoucí šest dnů. Dále: jak mohly existovat "dny" před stvořením země a slunce, když "den" je čas potřebný k tomu, aby se zeměkoule otočila kolem své osy? Dále se dovídáme, že před stvořením se boží trůn vznášel "nad vodami". Kde se tu ty "vody" před stvořením vzaly? Celá představa o tom, že bůh sedává na trůnu, je beznadějně antropomorfická, nicméně pravověrní muslimové ji chápou doslovně. Pak je zde několik zpráv o stvoření Adama. Podle Koránu stvořil Alláh měsíc a jeho fáze, aby člověk mohl počítat léta (súra 10,5). To je poněkud primitivní arabská představa. Všechny pokročilé civilizace (Babylón, Egypt, Persie, Čína či Řecko) vycházejí při měření času ze solárního roku.

   Obraťme se nyní k modernímu podání vzniku vesmíru.

   Roku 1929 publikoval Edwin Hubble svůj objev, že vzdálené galaxie se od země vzdalují rychlostí přímo úměrnou této vzdálenosti. Hubblův zákon stanoví, že pro rychlost vzdalování se (v) dané galaxie a její vzdálenost (r) od Země platí rovnice v = Ho.r, kde Ho je Hubblova konstanta. Jinými slovy, Hubblův zákon nám říká, že vesmír expanduje. Citujme nyní Kaufmanna: "Vesmír expanduje již miliardy let. Kdysi dávno musela být veškerá hmota koncentrována ve stavu nekonečné hustoty. Aby vesmír začal expandovat, musela na začátku nastat jakási kolosální exploze. Vesmír vznikl díky této explozi, které se říká Velký třesk." Podle výpočtů by měl být vesmír starý něco mezi patnácti a dvaceti miliardami let.

   Před tzv. Planckovým časem (asi deset vteřin po předpokládaném Velkém třesku) byl vesmír tak hustý, že by na něj nebylo možno aplikovat známé fyzikální zákony popisující chování prostoru, času a hmoty. Během prvního milionu let tvořily hmota a energie neprůhlednou plazmu (říká se jí prvotní ohnivá koule), složenou z fotonů nabitých vysokou energií, jež se srážely s protony a elektrony. Asi milion let po Velkém třesku se protony a elektrony spojily a vytvořily atomy vodíku. Museli jsme čekat deset miliard let, než vznikla naše sluneční soustava. "Naše sluneční soustava se skládá z hmoty, stvořené ve hvězdách, jež zmizely před miliardami let. Slunce je poměrně mladou hvězdou - je mu pouze asi pět miliard let. Všechny prvky naší sluneční soustavy s výjimkou vodíku a hélia vytvořily a vyvrhly staré hvězdy během prvních deseti miliard let existence naší galaxie. Jsme stvořeni doslovně z hvězdného prachu." Sluneční soustava vznikla z mračna plynu a prachu, zvaného solární nebula. Tu můžeme popsat jako "rotující disk sněžných vloček a prachových částic pokrytých ledem." Vnitřní planety (Merkur, Venuše, Země a Mars) vznikaly shlukováním částic prachu do tzv. planetesimál a později do protoplanet. Vnější planety (Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a Pluto) vznikly tím, že vnější nebula se rozdělila do prstenců složených z plynu a prachu pokrytého ledem, jež se pak shlukly do obrovských protoplanet. Slunce vzniklo jakýmsi zahuštěním středu nebuly. Zhruba po sto milionech let stouply teploty v jádru protoslunce natolik, aby mohly zanítit termonukleární reakci.

   Vše výše uvedené je v beznadějném rozporu s tím, co se dovídáme z Koránu. Země nebyla stvořena dříve než nebesa, jak tvrdí Korán (súra 41,12). Všimli jsme si, že slunce a sluneční soustava vznikly miliony let po Velkém třesku a před naším sluncem již existovaly miliony jiných hvězd. Ostatně termín "nebesa" je zoufale neurčitý - znamená sluneční soustavu? Nebo naši galaxii? Vesmír? Ať už s tím budeme žonglovat jakkoli, koránská či biblická zpráva o stvoření v šesti, osmi či dvou dnech nedává žádný smysl. Měsíc pochopitelně nevydává žádné vlastní světlo (srov. súra 10,5), ale odráží světlo sluneční. Země obíhá kolem slunce, nikoli naopak.

   Je-li někdo v pokušení vidět v Koránu různé náznaky Velkého třesku, měl by si uvědomit, že moderní kosmologie zvlášť a fyzika obecně jsou založeny na matematice. Až rozvoj matematiky zejména v 17. století (kdy např. objevili počítadlo) umožnil pokrok a růst porozumění. Zatímco Korán je mlhavý, moderní kosmologické formulace Velkého třesku jsou vyjádřeny velmi přesně, za použití rozvinuté matematiky. Tyto věci ani nelze vyjádřit běžnou řečí beze ztráty přesnosti.

POČÁTKY ŽIVOTA A EVOLUČNÍ TEORIE

   Země vznikla někdy před čtyřmi a půl miliardami let. Trvalo ještě další necelou miliardu, než se na ní po období chemického vývoje poprvé objevil život. Ruský biochemik Oparin dokazoval ve své knize Původ života (1938), že prvotní Země obsahovala chemické prvky, jež reagovaly na záření přicházející z vesmíru i na pozemské zdroje energie. "V důsledku dlouhé fotochemické činnosti povstaly z těchto anorganických směsí organické sloučeniny (včetně aminokyselin, které jsou stavebním materiálem pro bílkovinné molekuly). V průběhu času a díky chemické selekci... nabývaly tyto organické systémy na složitosti a stabilitě a staly se bezprostředními předchůdci živých organismů." Od Oparinových dob se mnoha vědcům (Miller, Fox, Ponnamperuma) podařilo vyrobit organické sloučeniny z anorganických laboratorním způsobem.

   Biochemické vysvětlení vzniku života na zemi je stále předmětem sporů. Jde zvláště o to, zda vzniklo nejprve něco podobného molekulám DNA či RNA, nebo zda vznikly nejprve aminokyseliny nutné pro syntézu proteinů. Život vznikl, když organické systémy začaly být schopny metabolismu a reprodukce. Rozvoj anorganických syntéz připravoval v chemickém vývoji cestu vývoji biologickému a posléze i přizpůsobivému šíření stále složitějších a diverzifikovaných forem.

   Roku 1859 publikoval Darwin své dílo O vzniku druhů přírodním výběrem čili Zachování ras v životním boji. V úvodu tohoto svého velkého díla Darwin píše:

   Pokud jde o vznik druhů, můžeme si představit, že přírodozpytec, který uvažuje o podobnostech organických bytostí, o jejich embryologických souvislostech, o jejich zeměpisném rozšíření, geologickém sledu a dalších podobných skutečnostech, může dospět k závěru, že jednotlivé druhy nebyly stvořeny samy o sobě, ale začaly se od jiných druhů odlišovat jako jejich variety. Nicméně i kdyby byl takový názor dobře podložen, nemohl by nás uspokojit, neprokážeme-li, jak se ty nespočetné druhy, obývající tento svět, měnily, aby dosáhly oné dokonalé stavby a přizpůsobení, které plným právem obdivujeme.

   Darwinovou odpovědí na evoluční otázku "Jak" je samozřejmě přírodní výběr. Druhy jsou výsledkem dlouhého vývoje přírodního výběru, v němž se "neustále objevují nové nahodilé a dědičné variace." Darwin sám to vyjádřil takto:

   V každém druhu se narodí mnohem více jednotlivců, než může přežít. Protože neustále probíhá boj o existenci; každý tvor, který se změní alespoň trochu, aby to pro něj bylo výhodné, bude mít v složitých a často proměnlivých podmínkách života větší šanci na přežití - a bude tedy přirozeně vybrán. Vzhledem k silnému principu dědičnosti jakákoli selektovaná varieta bude mít sklon šířit svou novou, modifikovanou formu.

   Bylo zřejmé, co evoluční teorie znamená pro místo člověka v přírodě. Darwin sám poznamenal, že "závěr, že člověk spolu s ostatními druhy pochází z nějaké dávné, nižší a vymřelé formy, není nikterak nový. Lamarck dospěl ke stejnému závěru již dávno a v poslední době se k tomuto jeho závěru přihlásilo několik význačných přírodozpytců i filozofů, jako např. Wallace, Huxley, Lyell, Vogt, Lubbock, Buchner, Rolle atd., ale zejména Haeckel."

   V 18. století Lamettrie klasifikoval člověka jakožto zvíře ve své knize Člověk - stroj (L´Homme Machine, 1748). Linné (1707 - 1778) přiřadil člověka k člověku podobným opicím jakožto Anthropomorpha. T. H. Huxley ve svém slavném díle Vztah člověka k nižším zvířatům (Man´s Relations to Lower Animals) začíná své vyprávění pozorováním vývoje psího vajíčka a pak dochází k následujícímu závěru:

   Historie vývoje jakéhokoli obratlovce - ještěrky, hada, žáby nebo ryby - nám vypovídá o tomtéž: Vždycky je na začátku vajíčko, které má v zásadě tutéž stavbu jako vajíčko psí - žloutek vajíčka se vždy dělí, či "segmentuje"... Konečné výsledky této segmentace jsou základním stavebním materiálem těla mladého živočicha. Tento materiál se soustředí kolem primitivního žlábku, na jehož spodní části vzniká notochord. Následuje období, kdy jsou si zárodky všech těchto živočichů podobné - nejen vnějšně, ale i podstatou své stavby. Jsou si podobné natolik, že jejich rozdílnosti jsou téměř neznatelné, ačkoli během dalšího vývoje se budou od sebe odlišovat stále víc a více.

   Studium vývoje nám tedy poskytuje jasný důkaz toho, jak si jsou základní stavební prvky blízké. S netrpělivostí pak očekáváme, k jakým výsledkům dospěje studium vývoje člověka. Je člověk něčím, co stojí mimo toto vše? Vzniká nějak zcela odlišně od psa, ptáka, žáby či ryby? Mají pravdu ti, kdo tvrdí, že člověk do přírody nepatří a nijak s nižším světem života živočichů nesouvisí? Nebo vzniká z podobného zárodku a prochází týmiž pomalými a postupnými proměnami, v závislosti na stejných obranných a nutričních mechanismech, aby nakonec pomocí téhož mechanismu vstoupil do světa? O odpovědi nemusíme pochybovat ani okamžik, a nemuseli jsme o ní pochybovat již posledních třicet let. Počátek a první stádia vývoje člověka jsou bezesporu identické s počátkem a prvními stádii vývoje živočichů, kteří mu na stupnici bezprostředně předcházejí: Není pochyb o tom, že v tomto ohledu je menší rozdíl mezi člověkem a opicemi než mezi opicemi a psy.

   Máme všechny důvody k závěru, že změny, k nimž dochází (v lidském vajíčku) jsou identické se změnami ve vajíčkách jiných obratlovců. Stavební materiály, z nichž se skládá zárodek lidského těla, jsou v prvních pozorovatelných fázích naprosto stejné jako ty, z nichž se skládají zárodky jiných zvířat.

   Ale právě v těch ohledech, v nichž se vyvíjející se člověk liší od psa, se podobá opici, která má podobně jako člověk kulovitý žloutkový vak a diskovitou (někdy částečně laločnatou) placentu.

   A tak se mladá lidská bytost začíná od mladé opice výrazně lišit až v následných stadiích vývoje; rovněž opice se ovšem začne od psa vzdalovat podobným způsobem, jako se od něj vzdaluje člověk.

   Jakkoli je předchozí tvrzení překvapivé, jeho pravdivost se dá dokázat. Zdá se mi, že to zcela stačí, abychom prohlásili, že člověk tvoří se zbytkem živočišného světa (a to zvláště s lidoopy) strukturální jednotu.

   Doklady evoluce pocházejí z pozoruhodného počtu nejrůznějších vědních oborů: systematiky, geopaleontologie, biogeografie, komparativních studií biochemie, sérologie, imunologie, genetiky, embryologie, parazitologie, morfologie (anatomie i fyziologie), psychologie a etologie.

   Všechny tyto důkazy ukazují jedním směrem, totiž k tomu, že člověk je, jako všichni živí tvorové, výsledkem evoluce, a že pocházíme z nějakého předka, podobného lidoopům. Člověk tedy rozhodně nebyl výsledkem nějakého speciálního stvoření. Mluvit v tomto kontextu o Adamovi a Evě, jak to činí Bible a Korán, nemá žádný smysl. V současnosti je člověk klasifikován mezi primáty spolu s rejsky, lemury, opicemi a lidoopy. Našimi vzdálenými bratranci tedy nejsou pouze lidoopové a opice, ale i lemuři a rejsci. Jak říká J. Z. Young, "Ještě obtížnější je uvědomit si, že náš rodokmen se vine v přímé linii otec-syn až někam k rejskům, a odtud k nějakému čolkovi, k rybě, či snad k nějaké mořské linii."

BŮH STVOŘITEL

   Byl vůbec příběh, který je na počátku Bible, někdy pochopen? Příběh o tom, jak se Bůh strašně bojí vědy? ... Ukázalo se, že člověk byl největším (božím) omylem; Bůh si stvořil soka. Věda činí člověka božským - jakmile se člověk stane vědeckým, kněží a bohové končí ... Poznání, a osvobození z područí kněze, stále narůstá.

Nietzsche, Antikrist

   Při svém předchozím líčení původu vesmíru, původu života a evoluční teorie jsem se nikde nemusel odvolávat na "božský zásah", abych tím něco vysvětlil. Ve skutečnosti vysvětlujete-li všechno bohem, nevysvětlujete vlastně nic. Zabíjí to všechno bádání, dusí to intelektuální zvědavost, zabíjí to vědecký pokrok. Pokud nádhernou a úžasnou rozrůzněnost a složitost živých organismů prohlašujete za "zázrak", pak nepodáváte žádné vysvětlení, které by bylo k něčemu dobré, natož aby bylo vědecké. Nechme promluvit Dawkinse: "Vysvětlovat původ DNA/bílkovinného mechanismu dovoláváním se nadpřirozeného Tvůrce znamená nevysvětlovat nic, protože to nevysvětluje původ onoho Tvůrce. Musíte říci něco jako ´bůh existoval vždycky´. Pokud se rozhodnete pro takové laciné východisko, můžete zrovna tak dobře říci ´DNA existovala vždycky´, nebo ´život existoval vždycky´ a jste hotovi."

   Ve svém dopise slavnému geologovi Siru Charlesi Lyellovi se Darwin vyjádřil podobně: "Kdybych si myslel, že ke své teorii přírodního výběru musím přidávat něco takového, odmítl bych to jako smetí... Pokud teorie přírodního výběru v kterékoli své fázi vyžaduje nějaké zázračné dodatky, nestojí za nic." Dawkins cituje uvedený dopis a dodává: "Nejde o nějakou maličkost. Podle Darwina spočíval celý smysl teorie vývoje na základě přírodního výběru právě v tom, že vysvětluje existenci složitých přizpůsobení, aniž si pomáhá nějakými zázraky. A o to ovšem jde i v této knize (Slepý hodinář - The Blind Watchmaker). Pro Darwina by evoluce, které by přes překážky musel pomáhat bůh, nebyla žádnou evolucí. Negovalo by to to hlavní, oč v evoluci jde."

   Něco podobného říká Stephen Hawking i o Velkém třesku a moderní kosmologii. Vatikán se nějak snažil napravit to, jak se zachoval ke Galileimu, a proto uspořádal konferenci, na níž byli pozváni přední kosmologové.

   Na závěr konference se účastníkům dostalo audience u papeže. Řekl nám, že studovat vývoj vesmíru po Velkém třesku je zcela v pořádku, ale že Velký třesk samotný bychom měli nechat na pokoji, protože ten je okamžikem Stvoření a tedy dílem božím. Byl jsem rád, že netušil, o čem jsem právě na konferenci mluvil - totiž o možnosti, že časoprostor je konečný, nicméně bez hranic. To znamená, že neměl žádný počátek a tudíž neexistoval žádný okamžik stvoření.

   Na jiném místě svého bestselleru Stručné dějiny času (A Brief History of Time) Hawking říká, že:

   Kvantová teorie gravitace otevřela novou možnost, totiž že časoprostor nemá žádnou hranici, a proto není třeba specifikovat, jak by se na hranici choval. Nebyly by žádné situace, kdy by se přírodní zákony hroutily, a žádný okraj časoprostoru, kde bychom se museli odvolávat na boha nebo na nějaký nový zákon, který by popisoval limitní podmínky časoprostoru. Dalo by se říci: "Hraniční podmínkou vesmíru je, že nemá hranice." Vesmír by tak byl naprosto soběstačný a nic vůči němu vnějšího by ho neovlivňovalo. Nebyl by ani stvořený a ani by mu nehrozil zánik. Prostě by byl.

   O něco dále se Hawkins ptá: "Kde je tedy místo pro Stvořitele?"

   Einstein poznamenal, že "člověk, jenž je plně přesvědčen o všeobecné platnosti zákona kauzality se nemůže ani na okamžik oddávat myšlence bytosti, která zasahuje do běhu věcí... Náboženství strachu mu není k ničemu."

   O něco později vyslovil podobné myšlenky Peter Atkins: "Vesmír může začít existovat bez vnější intervence a není třeba dovolávat se představy Nejvyšší Bytosti v některém z jejích mnohých projevů."

   Teorie, které vysvětlují Velký třesk bohem, neodpovídají na žádné vědecké otázky. Otázky po vzniku všeho pouze odsouvají o další krok, neboť vyvolávají otázku po původu boha. Jak řekl Feuerbach, "svět pro náboženství nic neznamená. Svět, jenž je ve skutečnosti souhrnem veškeré reality, se zjevuje ve své slávě pouze teoreticky. Radost z teorie je nejsladším intelektuálním potěšením, jaké život poskytuje - náboženství ale neví nic o radostech myslitele, přírodovědeckého badatele či umělce. Chybí mu představa vesmíru, chybí mu vědomí toho, co je opravdu nekonečné, vědomí druhu."

   Pouze vědec, který se dokáže divit, vnímá, že obrovská složitost života volá po vysvětlení. Pouze vědec přijde s vyvratitelnými a testovatelnými vědeckými hypotézami, které se pokusí odhalit takzvaná tajemství vesmíru. Náboženský člověk se spokojí s nezajímavou a neverifikovatelnou myšlenkou, že "to" všechno stvořil bůh.

ZÁPLAVY, HLADOMOR A SUCHO

   Korán uvádí živly jakožto znamení boží velebnosti. To je ovšem poněkud nešťastné, neboť živly jsou příčinou bídy stejně jako štěstí. Súra 7,56 nám říká, že déšť je nositelem božího milosrdenství. Nicméně záplavy si mohou vyžádat životy tisíců obětí, ironicky třeba v tak muslimské zemi jako je Bangladéš. V roce 1991 připravil cyklon, během nějž rychlost větru dosahovala rychlosti 200 km za hodinu, 100 000 lidí o život a deset milionů o přístřeší. Přes všudypřítomnou vodu prochází Bangladéš od října do dubna obdobím sucha. Ubohé obyvatelstvo Bangladéše, jež patří k nejchudším na světě, tedy trpí jak periodickými záplavami, tak periodickým suchem. To vše je přitom dílo boží, neboť dle súry 57,22 "... nepostihne žádné neštěstí zemi ani osoby vaše, aby nebylo zaneseno v Knize dříve, než jsme je stvořili."

   Všechny ty přírodní katastrofy, ať už jde třeba o zemětřesení či tornáda, lze těžko smířit s představou dobrého boha, zejména uvážíme-li, že nejvíc postihují zvláště chudé země, a to často země muslimské. Během zemětřesení v roce 1755 zahynuly v Lisabonu doslova tisíce lidí - mnoho z nich v kostelech, kde se modlili. Osmnácté století tím bylo hodně ovlivněno, zejména spisovatelé jako např. Voltaire. Proč zahynulo tolik nevinných lidí? Proč se to vyhnulo nevěstincům, zatímco zbožní návštěvníci kostelů byli potrestáni?

ZÁZRAKY

   Už jsme viděli, že deisté z 18. století přeháněli racionalitu islámu a zdůrazňovali, že Mohamed nekonal žádné zázraky. Ano, je to pravda - Mohamed říká v Koránu opakovaně, že je pouhým smrtelníkem a že zázraky konat nedokáže, neboť není ničím víc než božím poslem (súry 29,49; 13,27 - 30; 17,92 - 97). Přes tato tvrzení jsou v Koránu při nejmenším čtyři místa, která dle muslimů hovoří o zázracích. (pokračování v další části)​