Islám (4) - třetí část
Islám (4) - třetí část
text přejat z publikace Proč nejsem muslim, Ibn Warraq, 2005, kapitola pátá "Korán", str. 204 - 216
(pokračování předchozí části)
- Rozpolcení měsíce: "Blíží se hodina a měsíc se rozpoltí. Když nevěřící znamení vidí, odvracejí se a říkají: ´Kouzlo ustavičné!´" (súra 54,1-2).
- Pomoc, které se muslimům dostalo v bitvě u Badru: "A hle, pravil jsi věřícím: ´Což vám nestačí, že vás Pán váš posílil třemi tisíci andělů z nebe vyslanými? Ba ano! Budete-li vytrvalí a bohabojní; pak až nepřítel na vás prudce zaútočí, Pán váš vás podpoří pěti tisíci andělů, kteří označují známkami.´" (3,124-125).
- Noční putování: "Sláva tomu, jenž za noci přenesl služebníka Svého z Posvátné mešity do mešity nejvzdálenější" (tj. z Mekky do Jeruzaléma - súra 17,1).
- Sám Korán jako takový je pro muslimy velkým zázrakem islámu. (súra 29,48)
Tradice jsou plné Mohamedových zázraků: Mohamed uzdravuje nemocné, jedním kůzletem nasytí tisíc lidí apod.
Jak rostlo naše poznání přírody, klesala víra v zázraky. Už si nemyslíme, že by bůh náhodně zasahoval do lidských záležitostí tím, že by normální fungování přírodních zákonů na čas přestalo platit nebo se změnilo. Jak na základě objevování přírodních zákonů rostla naše důvěra, víra v zázraky ustupovala.
David Hume argumentoval takto:
Zázrak je porušením přírodních zákonů. Na tyto zákony jsme přišli na základě jasné a neměnné zkušenosti. Důkaz proti zázrakům je tak dokonalý, jak jen argument založený na zkušenosti může být - plyne to ze samé podstaty faktu. Proč by mělo být více než pravděpodobné, že všichni lidé jsou smrtelní, nebo že olovo nemůže samo od sebe zůstat viset ve vzduchu, ...ne-li z toho důvodu, že se to shoduje s přírodními zákony, a aby tomu bylo jinak, bylo by třeba porušení těchto zákonů, tedy zázraku? Nic z toho, co se v přírodě normálně odehrává, nemůžeme nazvat zázrakem. ...Pokud by ale mrtvý člověk ožil, to by zázrak byl, protože něco takového nebylo pozorováno v žádné době a v žádné zemi. Jednotná zkušenost tedy musí stát proti jakékoli zázračné události - jinak by ta událost nezasluhovala, aby byla označena za zázračnou. Jednotná zkušenost má ale platnost důkazu, a proto zde máme přímý a plný důkaz - plynoucí ze samotné povahy faktu - že žádný zázrak neexistuje...
Z toho jednoduše plyne, že... "Nelze podat žádné svědectví o zázraku, pokud ovšem to není svědectví takové, že by jeho lživost byla ještě zázračnější než skutečnost, o níž svědčí."
U každého domnělého zázraku je rozumnější v souladu s naší zkušeností popírat, že se ten "zázrak" vůbec stal. Lidé mnohdy podléhají klamu, mají tendenci přehánět a mají silnou potřebu věřit. Feuerbach se o tom vyjádřil, že zázrak je "čarování představivosti, která bez odporu uspokojuje všechny žádosti srdce." Zázraky uvedené v Koránu se staly už velice dávno a my nemáme žádnou možnost je verifikovat.
Jedním z největších argumentů proti zázrakům - argument často přehlížený - je ten, který uvádí Hospers:
Jsme přesvědčeni, že většina tzv. zázraků je svým způsobem nehodná všemohoucí bytosti. Jestli Bůh chce, aby v něj lidé věřili, proč udělal pár zázraků kdesi daleko, kde je mohlo vidět jen pár lidí? ... Proč neuzdravil všechny, kteří trpí, a uzdravil jen hrstku lidí z jejich nemocí? Místo zázraku ve Fatimě (portugalské vesnici, kde měly tři negramotné děti vidění "Panny Marie růžencové") roku 1917 mohl zastavit ta obrovská jatka první světové války, která tehdy probíhala - nebo mohl zabránit, aby vůbec vznikla.
JEŽÍŠ V KORÁNU
Zvěstování a narození z Panny
Korán říká, že Ježíš se zázračně narodil z Panny Marie. Zvěstování Panně Marii je zapsáno v súře 19,16-21 a v súře 3,45-48:
A hle, pravili andělé: "Marie, Bůh ti oznamuje zvěst radostnou o Slovu, jež od Něho přichází, jehož jméno je Mesiáš, Ježíš syn Mariin, a bude blahoslavený na tomto i onom světě a též jedním z těch, kdož k Bohu budou přiblíženi. A bude mluvit s lidmi již v kolébce i jako dospělý a bude patřit mezi bezúhonné." Pravila: "Pane můj, jak bych mohla mít syna, když se mne smrtelník žádný dosud nedotkl?" Pravil: "Takto Bůh tvoří to, co chce; když o věci nějaké rozhodne, řekne toliko ´Staniž se!´, a stane se. A naučí jej Bůh Písmu a Moudrosti a Tóře a Evangeliu."
Ačkoli se jedná o základní článek ortodoxní křesťanské teologie, liberální křesťanští teologové, mnozí křesťané, a např. i biskup z Durhamu v Anglii už tento příběh nepřijímají jako doslovně pravdivý, a "pannu" chápou jako "čistou" či morálně bezúhonnou; jinými slovy, chápou to symbolicky. Martin Luther (1483-1546), píšící v 16. století, doznal, že "my křesťané se světu jevíme jako blázni, když věříme, že Marie byla skutečně matkou tohoto dítěte a přitom byla čistá panna. Odporuje to nejen rozumu, ale i božímu stvoření, neboť bůh řekl Adamovi a Evě ´Ploďte se a množte se´".
To, jak se křesťanští biblisté stavějí k Neposkvrněnému početí, je dobrým příkladem, jak muslimové nemohou uniknout svým závěrům. Tyto závěry se totiž týkají pravdivosti či přinejmenším doslovnosti Koránu. Charles Guignebert (1867-1939) legendu o Neposkvrněném početí podrobně prozkoumal. Všiml si pozoruhodných paralel s legendou o zrození z panny v řecko-římském světě:
Setkáváme se zde s legendou o Perseovi, zrozeného z Danae, panny, která byla oplodněna zlatým deštěm, (a) s příběhem o Attisovi, jehož matka Nana otěhotněla po požití granátového jablka. V řecko-římském světě se zrození význačných mužů - Pythagora, Platóna i samotného Augusta - někdy vysvětlovalo parthenogenesí či tajemným zásahem nějakého božstva. Je docela dobře možné, že ve společenství, kde kolovalo tolik podobných příběhů, se křesťané, toužící po přesvědčivém ospravedlnění své víry v Ježíšovo božství, obrátili k tomuto znamení, jež běžně doprovázelo muže nesoucí božskou pečeť. Samozřejmě se nejednalo o vědomé napodobení nějakého konkrétního příběhu; šlo pouze o vliv určité atmosféry a představ, které ji doprovázely.
Někteří badatelé, jako např. Adolf Harnack (1851-1930), jsou přesvědčeni, že legenda o Neposkvrněném početí vznikla na základě výkladu prorockého oddílu ze Starého zákona, konkrétně Izajáše 7,14. Tento výklad přitom vycházel z řeckého textu (Septuaginty), pořízeného roku 132 př. Kr. Na onom místě z Izajáše se píše o judském králi Achazovi, jenž se obává nového útoku dvou spojeneckých králů, krále izraelského a krále syrského, kteří se již neúspěšně snažili dobýt Jeruzalém. Prorok Achaze utěšuje a říká:
Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh). Bude jíst smetanu a med, aby dovedl zavrhnout zlé a volit dobré. Ještě než bude chlapec umět zavrhnout zlé a volit dobré, bude opuštěna země, z jejíchž obou králů máš hrůzu.
Když pak křesťané hledali všechny prorocké výroky o Mesiášovi, narazili na tento oddíl z Izajáše, vyňali ho z jeho kontextu a dali mu mesiášský význam. Co je ale nejdůležitější: Hebrejský originál neobsahuje slovo "panna" (betúlá), ale označení pro "mladou ženu" (háalmá); řeckým ekvivalentem prvního slova je parthenos, druhého neanis. Podle Guigneberta
ortodoxní teologové se velice snažili dokázat, že háalmá by mohlo označovat pannu, ale nebyli příliš úspěšní. Prorok neměl v úmyslu předpovídat nějaký zázrak, a jakmile začali Židé na křesťany útočit, nenechali si ujít příležitost poukázat na to, že výraz, jehož se jejich odpůrci dovolávali, byl prostě nepochopen.
Křesťané, přesvědčení, že Kristus se zrodil z Ducha božího, jak o tom svědčí zprávy o Ježíšově křtu, se ihned chopili slova parthenos, aby dokázali Ježíšův božský původ.
Sám Guignebert tuto Harnackovu teorii o původu legendy o Neposkvrněném početí nepřijal. Nabízí svou vlastní hypotézu:
Můžeme si všimnout, že Pavel, Jan a Marek, kteří v neposkvrněné početí nevěřili, nazývají Ježíše Synem božím. Mluví o něm jako o Synu božím dříve, než se objevila víra v zázrak, o němž podávají zprávu Matouš a Lukáš. Boží synovství tedy nepochází z této víry. Jakmile došli přesvědčení, že Ježíš byl nejen povolán bohem jako člověk naplněný duchem, aby uskutečnil boží záměry, ale že Bůh předurčil jeho zrod do tohoto života a že Ježíše oslavil skrze Ducha svatého, museli se snažit nějak vyjádřit tento zvláštní vztah mezi Ježíšem a Bohem. Řekli, že byl božím "synem", protože to byl jediný výraz, kterým mohli srozumitelně, i když ne zcela a ne adekvátně, tento vztah vyjádřit. Myšlenka, že Bůh by přímo zrodil člověka, musela ovšem židovským uším znít jako příšerná absurdita, ovšem obyvatelé Palestiny tehdy chápali, že jde pouze o metaforu.
(Je jasné), že Ježíš o sobě takto nikdy nemluvil a tato věc do té doby neměla v Izraeli žádný mesiánský význam. Jinými slovy, do té doby Židé pro toho mesiáše, jejž očekávali, nepoužívali titul "boží Syn". Pro ně očekávaný mesiáš nebyl "božím Synem", ale "božím služebníkem" (Ebed Jahve), neboť tak se boží muži označovali. Když se ale křesťanská víra dostala na řeckou půdu, ocitla se v prostředí velmi odlišném. Představa Boha, který dává zrod člověku, v něm byla běžná. Vztah skutečného synovství mezi Kristem a Bohem tam nikoho nepohoršoval. ... Naopak, výraz boží Syn tam jistě byl přijímán mnohem příznivěji než výrazně židovské slovo mesiáš, spjaté s nacionalismem. Proto je velice pravděpodobné, že výraz boží Syn se objevil nejprve v křesťanských obcích složených z bývalých pohanů. Na začátku to byl patrně jednoduchý překlad palestinského Ebed Jahve, protože řecké slovo pais může znamenat jak "služebník", tak "dítě", a přechod od "dítěte" k "synu" je již snadný. Brzy však tento výraz nabyl rysů původní christologické myšlenky. Tato myšlenka odpovídala potřebám prostředí, v němž vznikla; je to myšlenka vyjádřená v Pavlových epištolách. U Pavla a Jana našla ospravedlnění v učení o božské preexistenci a inkarnaci. Legenda o neposkvrněném početí je jen dalším ospravedlněním, vycházejícím ze zcela odlišného intelektuálního prostředí, nicméně analogickým k těm ostatním. Když bylo potřeba tuto myšlenku hájit, našlo se pro ni potvrzení v Písmu v uvedeném místě z Izajáše 7,14. Matouš a Lukáš představují dvě konkrétní podoby této myšlenky. Formálně se od sebe sice liší, v duchu a smyslu jde ale o tutéž myšlenku: "On je boží Syn. Zrodil se z Ducha svatého."
Ježíšovo narození
To, jak nám Ježíšovo narození líčí súra 19,22-34, je mimořádně podobné nejen příběhu o Létó, jak na to poukázal již Sale, ale i jinému příběhu, na který, pokud je mi známo, ještě nikdo nepoukázal - příběhu o narození historického Buddhy. Nejprve se podívejme do Koránu, do 19. súry (19,22 a násl.):
A otěhotněla dítětem a uchýlila se s ním na místo vzdálené. A zastihly ji bolesti poblíže kmene datle palmové a zvolala: "Ach, kéž bych byla raději již dříve zemřela a upadla v zapomenutí úplné!"
I zavolal na ni zpod jejích nohou: "Nermuť se, vždyť Pán tvůj dal pod tebou téci říčce plynulé, a zatřes kmenem palmy nad sebou a spadnou k tobě datle čerstvé a uzrálé! Jez a pij a buď mysli radostné! A až spatříš ze smrtelníků někoho, rci: ´Přislíbila jsem půst Milosrdnému a nebudu dnes mluvit na člověka žádného´!"
Pak přišla s ním k lidu svému, nesouc jej. I zvolali: "Marie, tys věru provedla věc neslýchanou! Sestro Árónova, otec tvůj nebyl mužem špatným ani matka tvá nebyla nepočestnou!" A ukázala Marie na chlapce. I pravili: "Jak máme mluvit s někým, kdo ještě v kolébce je děckem?" A promluvil chlapec: "Já služebníkem božím jsem, On dal mi Písmo a učinil mne Prorokem. A učinil mne požehnaným, ať kdekoliv dlíti budu, a modlitbu a almužnu; co živ budu, mi poručil a také úctu k matce své; a ani násilníkem, ani bídníkem mne neučinil. A dal, aby mír byl se mnou v den, kdy jsem se narodil, i v den, kdy zemřu, i v den, kdy k životu budu zas probuzen."
Létó - latinsky Latona - byla Titánka, dcera Coea a Phoebe. Podle homérského hymnu k Apolónovi Délskému zrodila Létó Apollóna a při porodu se držela posvátné palmy. O Apollónovi se tvrdí, že mluvil z Létina lůna. Kallimachos (cca 305-240 př. Kr.) vypráví podobný příběh ve svém "Délském hymnu".
Podle legend o narození Buddhy se královně Maja Devi zdálo, že jí do pravého boku vstoupil bílý slon. Mnoho bráhmanů krále a královnu ujišťovalo, že jejich dítě se jednou stane velkým vladařem neboli Buddhou. Zázračné těhotenství trvalo deset měsíců. V závěru těhotenství putovala Maja Devi ke svým rodičům. Během cesty vstoupila do zahrady Lumbini a když se tam opřela o strom Šala, z pravého boku jí vyšlo dítě. Budoucí Buddha ihned po narození udělal sedm kroků k severu a pak k dalším význačným bodům země, aby tím vyjádřil, že mu patří celý svět, a že toto je jeho poslední narození. Už jsme také mluvili o tom, že koránský příběh narození Ježíšova je patrně inspirován apokryfním spisem "Příběh Mariina porodu a Spasitelova dětství".
EXISTOVAL JEŽÍŠ?
Mnohé muslimy možná překvapí, že byli a dosud jsou vědci, kteří zpochybňují Ježíšovu historicitu, jež je pro muslimy záležitostí naprosto zásadní. Bruno Bauer (1809 - 1882), J. M. Robertson (1856 - 1933), Arthur Drews (1865 - 1935), van den Bergh van Eysinga, Albert Kalthoff, a v současnosti Guy Fau (La Fable de Jésus Christ, Paris 1967), Prosper Alfaric (Origines Sociales du Christianisme, Paris 1959), W. B. Smith (The Birth of the Gospel, New York 1957) a profesor G. A. Wells z Birkbeck College Londýnské university všichni rozvíjeli teorii "Mýtu o Kristu". Profesor Joseph Hoffmann situaci shrnuje takto:
Vědecké mínění se stále drží (byť ne kategoricky) postulátu, že existovala historická postava, jejíž životní příběh záhy nahradila mýtotvorná aktivita kultu. (Jiní vědci jsou přesvědčeni), že postulát historické postavy není nezbytný, chceme-li vysvětlit zdánlivě "životopisné" rysy evangelií. Poctivé hodnocení důkazů se zdá mluvit spíše pro ten druhý názor, nicméně nemůžeme jednoduše zavrhnout možnost, že za novozákonní legendou o Ježíšovi je historická postava.
Chci se zabývat ne tak zcela zanedbatelnými důkazy pro názor, že Ježíš neexistoval, a to z několika důvodů:
1. Předně: Zcela obecně debaty, diskuze a spory o Ježíšův mýtus se týkají muslimů stejně jako křesťanů - nebo by se jich přinejmenším týkat měly. Mám za to, že žádná kniha o islámu nikdy neprobírala názory Bauerovy nebo názory radikální holandské školy, zabývající se Ježíšovou historicitou. Přitom by se o to měli zajímat všichni vzdělaní lidé, kteří mají zájem o naše intelektuální a duchovní dědictví a kořeny. Raná historie křesťanství je jednou z nejdůležitějších kapitol v dějinách civilizace. Pro muslimy je Ježíš jedním z božích proroků a je historickou postavou, jež konala různé zázraky. Ježíš se ještě jednou vrátí a zabije Antikrista. Pokud by se podařilo prokázat, že Ježíš neexistoval, mělo by to pro všechny muslimy nepochybně vážné důsledky. Takové poznání by totiž zpochybnilo pravdivost Koránu.
Nicméně nejde jen o Ježíšovu historicitu. Jde o to, co o něm víme a co o něm vědět můžeme. Tyto otázky by měly mít prvořadý význam, pro všechny lidi, muslimy nevyjímaje. Muslimové věří, že Ježíš existoval - mělo by je tedy velmi zajímat, k čemu došli někteří z největších historiků a myslitelů, kteří se bádání o tomto muži obětavě věnovali téměř dvě stě let. Jak muslimy, tak křesťany by mělo zajímat, co je na této záležitosti pravdivé. I křesťanští teologové, kteří přijímají Ježíšovu existenci, uznávají, že zůstává nevyřešeno mnoho problémů, které se týkají jeho života. Většinu novozákonních příběhů, které se týkají Ježíšova života, považují i konzervativní křesťanští teologové za legendy, které nemají žádný historický podklad. Novozákonní badatel Ernst Käsemann uzavírá: "O máloco se v posledních dvou stech letech sváděla mezi novozákonními badateli taková bitva jako o Ježíšovy zázraky... Dnes můžeme říci, že už je po bitvě. Bitva možná ještě neskončila, pokud jde o církevní život, skončila však na poli teologické vědy. Skončila porážkou onoho pojetí zázraků, jak se s ním setkáváme v církevní tradici."
Jaký to má dopad na Korán? Nic z toho, co Korán vypráví o Ježíšovi, nelze přijmout za pravdivé. Tyto příběhy většinou obsahují hrubé pověry a "zázraky", jež by považovali za hodné pozornosti jen ti nejlehkověrnější lidé. Vždyť je-li Korán absolutně pravdivý; je-li doslovným slovem božím, proč se na něj žádný křesťanský teolog neodvolává jako na důkaz Ježíšovy existence? Žádný historik nikdy v Koránu nehledal historické osvícení, a to už z toho prostého důvodu, že žádný historik nebude přihlížet k dokumentu, o němž ví, že má původ zcela lidský, a který byl sepsán zhruba 600 let po události, jíž údajně popisuje, má-li onen historik k dispozici dokumenty psané nějakých 50 či 60 let po dané události. Ostatně prameny Koránu známe - jsou to heretická gnostická evangelia, jako např. evangelium Tomášovo, přičemž i tyto prameny byly odloženy co by nehistorické.
I kdybychom nepřijali mínění, že Ježíš nikdy neexistoval, závěry novozákonních badatelů vrhají silné světlo na růst náboženství a náboženské mytologie. Rovněž v nich nacházíme překvapivé podobnosti se současnými teoriemi islamologů, jež se zabývají vzestupem islámu a legendy o Mohamedovy v muslimských tradicích.
2. Mnoho z kritiky křesťanství, kterou v těchto dílech nacházíme, se dá mutatis mutandis vztáhnout na všechna náboženství včetně islámu.
3. Diskuze o Ježíšově historicitě se v Evropě a ve Spojených státech vedou již 150 let. Žádnému z vědců, který Ježíšovu historicitu popíral, však nehrozili vraždou. Ano, Bauer přišel roku 1842 o svou profesuru na teologické fakultě univerzity v Bonnu, v publikování však pokračoval do konce svého života. Profesor Wells je roku 1994 stále ještě živ a zdráv. Na Londýnské univerzitě učil až do roku 1971 a stále vehementně tvrdil, že Ježíš nikdy neexistoval. To vše je jistě pro islámský svět dobrá lekce.
4. Slepý dogmatismus vyloučil muslimy z intelektuálně zajímavého a osvěžujícího výzkumu a z diskuzí, které v posledním půldruhém století probíhaly. Slovy Josepha Hoffmanna: "Právě díky takovým diskusím se vyhýbáme dogmatismu minulosti a učíme se respektovat nejistotu jako známku osvícení."
Z oněch diskusí se lze dobrat ještě hlubšího metodologického ponaučení. Ctnost nezaujatého historického bádání je podvázána, pokud do něj vneseme muslimskou nebo křesťanskou víru. Historickým bádáním se pouze přibližujeme k objektivní pravdě, a to cestou domněnek a jejich vyvracení, kritického myšlení, racionálních argumentů, snášení důkazů apod. Pokud ale k tomuto "procesu historické aproximace" přistupujeme se subjektivní náboženskou vírou s jejími dogmatickými tvrzeními, "pak to nevyhnutelně podrývá to, co R. G. Collingwood nazval základním atributem kritického historika, a sice skepticismus pokud jde o svědectví o minulosti."
Argumenty
Strauss
Ve svém Bádání o životě Ježíšově (1835) Strauss tvrdil, že evangelia nelze považovat za historické biografie, neboť nebyla sepsána za tímto účelem. Prvotní křesťané chtěli získat lidi pro svou věc "šířením syntetického náboženského mýtu."
Straussovou hlavní tezí bylo, že novozákonní příběhy jsou plodem židovských mesiánských očekávání.
Evangelisté nechali Ježíše říkat a dělat to, co si na základě svých znalostí Starého zákona mysleli, že by Mesiáš říkal a dělal. Mnohé starozákonní oddíly, jež se Mesiáše netýkají, přesto brali jako mesiánská proroctví. Tak třeba slova "tehdy se rozevřou oči slepých" (Izajáš 35,7) vyjadřují radost židovských vyhnanců v Babylóně z naděje na propuštění. Evangelisté to ale brali jakožto proroctví o tom, že Mesiáš bude léčit slepotu, a pak tedy psali, že to Ježíš skutečně činil.
Bauer
Bauer šel o krok dál a tvrdil, že raní křesťané vykreslili Ježíše Krista na základě portrétů starozákonních proroků. Ježíš nikdy neexistoval a křesťanství vzniklo v polovině prvního století sloučením židovských a řecko-římských myšlenek. Bauer například tvrdí, že křesťanské užití řeckého termínu logos je převzato od Filóna Alexandrijského, stoiků a Herakleita. Podle Filóna byl logos tvůrčí silou, jež vnáší do světa řád, a prostředníkem, díky němuž mohou lidé poznat Boha. V Janově evangeliu je pak logos ztotožněn s bohem, který se vtěluje do Ježíše Krista.
Co se týče dalších klasických vlivů na křesťanství, tak již ve čtvrtém století poukazovali protikřesťanští autoři na velké podobnosti života Ježíšova a života Apollónia z Tyany, novopythagorejského učitele, který se narodil těsně před vznikem křesťanství. Apollónios vedl potulný a asketický život, tvrdil, že má zázračnou moc, a během vlády římských císařů Nerona a Domitiana byl neustále ohrožen na životě. Jeho následovníci o něm mluvili jako o Synu božím a také o něm tvrdili, že před jejich očima byl vzkříšen a vstoupil na nebesa.
Mysterijní kult Mithrův pronikl do římského světa v první polovině prvního století před Kristem. Tento kult rozvíjel tajné rity a obřady a rovněž různé stupně zasvěcení, jimiž museli procházet ti, kdo byli bohu oddáni. Mystéria mithrovského kultu jsou v něčem velmi podobná křesťanskému křtu a eucharistii.
Raní křesťané připisovali Ježíšovi slova a výroky, které ve skutečnosti pouze obrážely zkušenosti, přesvědčení a naděje křesťanského společenství. Například slova z Marka 1,14-15: "Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal boží evangelium. ´Naplnil se čas a přiblížilo se království boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.´" Kristus tato slova nikdy nevyslovil, neboť byla pouze vyjádřením přesvědčení nejstaršího křesťanského společenství, že nazrál čas, aby se objevilo křesťanství a aby se rozšířilo, čemu křesťanství věřilo ohledně duchovního spasení. V určité době byly podniknuty pokusy najít určité historické náznaky - od nejstarších dob, líčených ve Starém zákoně, po dobu císařství - že se postupně připravuje věk spásy. Každá nová generace považovala svou vlastní dobu za tu, v níž se naplní starodávná zaslíbení. Na základě Starého zákona první křesťané věřili, že než přijde Spasitel, vrátí se na zem Eliáš. Jakmile dospěli k závěru, že historický Jan Křtitel je oním navrátivším se Eliášem, přirozeně dospěli k závěru, že Spasitel se už zanedlouho objeví. Nakonec vznikl příběh, v němž tento "spasitel" nazývá Jana Křtitele "Eliášem" (Marek 9,13)
Wrede
Wilhelm Wrede, který se odvolával na Bauera, ve svých pracích z počátku 20. století dokazoval, že Markovo evangelium "bylo plné teologických přesvědčení rané křesťanské obce. Nebylo životopisem - spíše vkládalo do Ježíšova života víru a naději rané církve, že Ježíš byl Mesiášem a Synem božím."
Kalthoff
Albert Kalthoff, který rovněž psal počátkem 20. století, tvrdil, že můžeme počátky křesťanství vysvětlit, aniž postulujeme historického zakladatele. Křesťanství vzniklo spontánním výbuchem, když "hořlavé materiály, a to jak náboženské, tak sociální, jež se nahromadily v Římské říši, přišly do kontaktu s židovským mesiánským očekáváním." "Ze sociologicko-religionistického hlediska byla postava Ježíšova sublimovaným náboženským výrazem souhrnu sociálních a etických sil, které působily v určitém období."
Mimokřesťanské důkazy
Ačkoli v prvním století působilo na 60 historiků, křesťanský příběh Ježíšův potvrzuje nápadně málo materiálu, který by nepocházel z křesťanských tradic. To, co máme, je velmi neurčité a je nám to málo platné - pár zmínek u Josepha Flavia, Tacita, Suetonia a Plinia mladšího.
Evangelia
Dnes panuje přesvědčení, že evangelia (Matoušovo, Markovo, Lukášovo a Janovo) nepsali učedníci Ježíšovi. Nejsou to svědectví očitých svědků, nýbrž byla sepsána nějakých 40 až 80 let po Kristově předpokládaném ukřižování. Matouš, Marek a Lukáš se nazývají tzv. synoptickými evangelii, neboť obsahují podobnou látku a také se v nich vyskytují obdobné obraty. Za nejstaršího z těchto tří je považován Marek a druzí dva ho patrně užili jako svého pramene. Nyní se jeví jako velmi nepravděpodobné, že by jakýkoli Ježíšův evangelijní výrok kdy vyřkla nějaká historická postava. Hoffmann uzavírá:
Je těžké vůbec mluvit o "historickém" Ježíšovi, uvážíme-li rozsah a bezprostřednost mýtotvorného procesu, jenž charakterizuje nejranější období Ježíšova kultu. Ať už historický zakladatel existoval či ne (a mysterijní náboženství dosvědčují, že aby nějaký kult byl úspěšný a aby vznikl souvislý příběh o jeho "zakladateli", ani existovat nemusel), badatelé nyní považují za jisté, že evangelia jsou kompilacemi "tradic", jež byly prvotním křesťanům drahé, a nikoli historické anály.
Soud před Sanhedrinem, soud před Pilátem a hlavní části pašijního příběhu představují vážné problémy. Nemůžeme je posuzovat jako historické události. Spíše jim daly vznik teologické názory prvotních křesťanů. Jak říká Nineham, většina toho, co máme v Markovi, by mohly být "dedukce ze starozákonních proroctví o tom, co by se muselo stát, kdyby Mesiáš přišel."
(pokračování v další části)
