"Ani vám nedokážu říct, kolik lidí jsme týrali."

Jak fungovala mravnostní policie IS

   Mravnostní nebo někdy také náboženská policie existuje v několika muslimských zemích. Ta zdaleka nejkrutější fungovala v rámci IS.

   "Na ženy koukají s opovržením. Ať už jde o civilistku, nebo příslušnici policie, je to jako život ve vězení. Jsou utiskované. Nemohou se pořádně nadechnout."

článek zveřejněný 1. 12. 2019 na serveru zpravy.aktualně.cz (ZDE)

   "Ani vám nedokážu říct, kolik lidí jsme týrali," líčí Syřanka Ajša. V minulosti působila v řadách mravnostní policie Islámského státu v syrské Rakce. Nyní arabské televizní stanici Al-Džazíra poskytla svědectví o krutovládě džihádistů.

   Její manžel zemřel a ona se ocitla bez peněz. "Neměla jsem jinou možnost než pro ně pracovat," vypráví Ajša, co jí donutilo k tomu nastoupit k mravnostní policii teroristické organizace Islámský stát (IS).

   Výpovědi lidí, zejména pak žen, které pracují u této jednotky, se nedostávají na veřejnost příliš často. Mravnostní nebo někdy také náboženská policie existuje v několika muslimských zemích. Ta zdaleka nejkrutější fungovala v rámci IS. Pracovala u ní také dnes pětačtyřicetiletá Um Farouková. Zatímco Ajša byla v Rakce, Um působila ve městě Dajr az-Zaur, uvádí Al-Džazíra.

   Náboženská policie dohlížela na dodržování islámských zásad a náboženských předpisů tak, jak je vykládá doktrína džihádistů z IS. Lidi, kteří pravidla porušili, postihly tvrdé tresty. "Nejpopulárnější formou mučení bylo bičování," říká Ajša.

   V rozhovoru nezmiňuje, od kdy přesně a jak dlouho zaměstnání vykonávala. Od policie ale odešla, když v létě 2014 začaly bombové útoky na Rakku. Právě v tomto roce přešlo severosyrské město pod kontrolu IS, který v něm ustavil chalífát. O tři roky později osvobodily Rakku Syrské demokratické síly (SDF).

   Časové období není jasné ani v případě Um. Od jednotky ale nakonec utekla, když si vymyslela historku, že má její manžel problémy se srdcem a byl převezen do nemocnice v Iráku, kde ho chce navštívit. Um to využila k útěku a k mravnostní policii se už nevrátila.

   Zpočátku přitom Um vnímala policisty pozitivně. "Byli jsme nadšení, když k nám náboženská policie přijela. Doufali jsme, že náboženství pozvedne naši zemi. Chovali se k lidem dobře," pamatuje si prvotní pocity.

Školení v právu šaría

   Než Ajšu její nadřízení vůbec pustili k práci, musela projít důkladným školením striktního islámského práva šaría. Učila se například recitovat korán, z čehož pak skládala zkoušku. Trvalo jí tři měsíce, než zvládla verše správně odříkat a zkouškou tak úspěšně projít.

   Náročný výcvik byl ale zpětně zřejmě ještě to nejmenší z Ajšina působení u policie. "Měli jsme střežit sousedství, trhy, hledat ženy, které nejsou oblečené tak, jak ukládají islámská pravidla," vypráví Ajša, co bylo v popisu její práce. Při hlídkách u sebe musela také nosit zbraň.

   Právě nevhodný oděv muslimky, jenž ženu dostatečně nezahaloval, patřil k nejčastějším přestupkům, které Ajša musela řešit. "Za nejhorší vzpomínku považuji to, když jsme museli zatknout ženu, protože na sobě neměla nikáb. Pak se ukázalo, že byla němá. Neuměla mluvit. Mučili ji. Kvůli ní jsem se cítila obzvláště špatně. Že je němá, zjistili, když ji týrali," popisuje pro Al-Džazíru.

   Zatčené ženy pak podle Ajši policie často přinutila ke koupi vhodného ošacení, za které musely zaplatit v přepočtu kolem 300 korun. Jedině pak je pustili na svobodu. V opačném případě skončily ve vězení, kde je čekala muka. Zatčení hrozilo například také za to, když nějaká obyvatelka vyrazila sama do ulic bez doprovodu muže nebo bez muže nastoupila do taxíku.

Mučící pokoje

   Na policejních stanicích fungovaly speciální mučicí místnosti, jejichž řízení dostaly podle Ajšy na starost ty nejnelítostnější policistky. "Vybrali vysoké, mohutné ženy, které měly děsit lidi. Vybraly ty nejkrutější ženy, které neměly žádné slitování," vybavuje si.

   Často se do žaláře dostaly třeba těhotné muslimky, které ve vězení potratily. Jednou třeba zatkli ženu ve chvíli, kdy už byla na cestě do porodnice. Jenže neměla zakryté oči, jak přikazuje šaría, a tak místo na porodním sále skončila v cele, kde o dítě přišla.

   Podobné vzpomínky, kde dominují scény zatýkání, týrání nebo potratů, má i Um. "Na ženy koukají s opovržením. Ať už jde o civilistku, nebo příslušnici policie, je to jako život ve vězení. Jsou utiskované. Nemohou se pořádně nadechnout. I doma si musí dávat pozor na to, co řeknou," shrnuje Um pro Al-Džazíru.

   Souhlasí s tím i Ajša, podle níž neměly zaručené bezpečí právě ani samy policistky. "Byly jsme pod dohledem. Měly jsme kolegu, jehož úkolem bylo dohlížet na nás. Když jsem někoho nezatkla, protože šlo o mého známého nebo známou, kolega to okamžitě nahlásil," popisuje s tím, že běžnou praxí bylo také nucené manželství zatčené ženy s nějakým mužem z policejního vedení. Když trestankyně odmítla sňatek uzavřít, zůstala za mřížemi.

   Ajše zůstalo v paměti také to, že pracovnice mravnostní policie pravidla samy porušovaly. "Zakazovaly kouření, ale samy kouřily. Vlastně jsem jim já sama kupovala cigarety. Zakazovaly alkohol, ale samy ho pily. V jejich případě to bylo v pořádku, u ostatních to byl ale hřích," dodává.