Hitler byl čestný muslim, Amín z rodu Husajní zase čestný Árijec. O palestinské státnosti...

Ve stopách Muftího

Zakladatel palestinské státnosti Amín Husajní s bosenskými dobrovolníky SS.

článek publikovaný 11. 12. 2014 v časopisu Reflex na str. 46 - 49

   Uznaní palestinského státu na půdě OSN je, zdá se, na programu dne. Podle mnohých by tak měla učinit i EU, ostatně švédská vláda už Palestinu uznala. Pojďme si při této příležitosti připomenout, jaké kořeny má palestinská státnost, na jakých osobnostech je postavena a s kým v minulosti představitelé palestinských Arabů s velkou ochotou spolupracovali.

   V roce 1893 se v jižní Palestině narodil Amín z rodu Husajní, palestinský Arab, který se ovšem nenarodil jako Palestinec, nýbrž jako Osman - podanný osmanské říše, která kontrolovala území zvané Palestina po čtyři století. Slůvkem Palestinci se označovali obyvatelé Palestiny, ať už šlo o Židy, nebo Araby. Amínův klan patřil k nejmocnějším na území, jež bylo v té době většinou osídleno Araby a Židů zde nežilo víc než několik desítek tisíc. Přesto zůstali Amínovi trnem v oku po celý život.

   Jako pubescent začal studovat v egyptské Káhiře náboženské právo. Studoval na univerzitě al-Azhar, která je dodnes pojmem ve věci islámského fundamentalismu. Už v roce 1913 - ve svých dvaceti letech - podnikl náboženskou pouť do Mekky a stal se držitelem (Karlem Mayem trochu zprofanovaného) titulu hadži - ten, jenž vykonal svatou pouť. Pouť do Mekky má alespoň jednou za život absolvovat každý muslim, ale obvykle se k tomu chystá do středního či pokročilého věku. Amín hadždž absolvoval jako holobrádek. Pak ovšem vypukla 1. světová válka a on jako poddaný osmanské říše nastoupil do turecké armády. A to byl jeho první kontakt s džihádem, šířením islámu ohněm a mečem.

Společná fotografie s Vůdcem by měla zdobit zdi palestinského velvyslanectví v ČR.

   Sloužil jako důstojník ve Smyrně a aktivně se zapojil do tehdejší genocidy Arménů. Tedy genocidy, která je dnes už skoro zapomenutá, přestože vypukla mnohem dřív než holokaust. Osmani se rozhodli vyvraždit a vyhnat křesťanské Armény a této epizodě džihádu padlo za oběť více než půl milionu arménských křesťanů. Na jejich vybíjení se Amín jako důstojník bezprostředně podílel. Jak se však vyvíjela 1. světová válka směrem k prohře Osmanů, tak se v roce 1917 vrací do Palestiny a bez nejmenších rozpaků se přidává na stranu Britů - to jest zběhne od Osmanů k jejich nepřátelům a stává se důstojníkem probritské Šarífovy arabské armády v Palestině. Už tehdy ale začíná hlásat myšlenku panarabského státu, v němž by nesměli žít Židé a křesťané.

Velký muftí

   Po konci 1. světové války si Blízký východ mocnosti rozparcelovaly na několik svěřeneckých území, Osmanům zůstalo z jejich kdysi obrovské říše na třech kontinentech jen Turecko a Palestina se dostala pod britskou mandátní (rozuměj koloniální) správu. Britská vláda zároveň už v v sedmnáctém roce deklarovala takzvanou Balfourovou deklarací, že na území Palestiny má vzniknout i židovský stát. Přestože Židé pod vlivem nové filozofie - sionismu - masově od počátku století do Palestiny emigrovali z Evropy i Ameriky a kupovali od Arabů rozsáhlé pozemky, záměr vybudovat samostatný židovský stát se Arabům nelíbil. A tak v Jeruzalémě propukly na protest proti deklaraci - či, lépe řečeno, na protest proti vzniku samostatného židovského státu - protižidovské nepokoje. Amín tyto pogromy vedl a organizoval. Jenom tak pokračoval v praxi, kterou si osvojil ve službách Osmanů. Brity jeho role v nepokojích natolik pobouřila, že jej odsoudili na 10 let do vězení. Do něj nikdy nenastoupil, uprchl na francouzské svěřenecké území a záhy ho čekal slavný comeback. Ve dvacátém roce byl jmenován nový šéf britské správy Herbert Samuel a nejspíše z důvodů, aby nebyl jako Žid obviněn ze stranění palestinským Židům, vyhlásil amnestii pro arabské násilníky. Amín se tak vrátil zpět do Palestiny a jeho sociální dovednosti byly natolik oslnivé, že jej Samuel prosadil do funkce jeruzalémského muftího - což je islámský nejvyšší náboženský vůdce -, a dokonce pro něj zřídil nový titul Velký muftí.

Muftí s příslušníky muslimské divize SS.

   Jedním ze skutečně zásadních Amínových počinů na počátku výkonu funkce bylo obnovení mešity al-Aksá na Chrámové hoře. Právě on nechal poprvé v historii pořádně zrekonstruovat, což přispělo k tomu, že se z nejsvětějšího místa Židů stalo také jedno z nejsvětějších míst islámu.

První pogromy

   Amín na konci 20. let výrazně přispěl k eskalaci napětí mezi palestinskými Araby a Židy, kteří se mezi světovými válkami do Palestiny masově stěhovali. V Německu sílil nacismus. Arabští obyvatelé Palestiny však proti židovské imigraci protestovali. V srpnu 1929 vypukly nepokoje známé dnes pod názvem hebronský masakr. V Hebronu se rozšířili nepravdivé zvěsti o tom, že Židé v Jeruzalémě obsadili islámská svatá místa a začali na nich vraždit muslimy. Výsledkem fámy byl pogrom, jenž 23. a 24. srpna stál život 67 Židů ve městě Hebronu. Přeživší Židy z Hebronu arabští obyvatelé vyhnali a jejich majetek rozkradli. Pozemky jim byly vráceny až po šestidenní válce v roce 1967. Následné vyšetřování Shawovy komise ukázalo, že iniciátorem pogromu byl právě Amín.

   V jednatřicátém roce zakládá Amín Světový islámský kongres jako politickou platformu pro své protižidovské a panarabské ambice. V šestatřicátém roce pak Arabský výbor s cílem přesvědčit Brity, aby zabránily dalšímu stěhování Židů do Palestiny. Zároveň iniciuje několik let trvající nepokoje a střety mezi Araby a Židy, jež stály obě strany několik stovek obětí. Tomuto období se říká "arabská revolta". Série pogromů na Židy, kvůli nimž vznikla židovská sebeobrana - podzemní armáda Hagana, pozdější jádro Izraelských obranných sil (Cahal). Tato revolta mimochodem ukazuje, že arabské pogromy na Židy začaly dávno před vznikem Státu Izrael, a jde tedy o útoky etnické, ne, jak se nám dnešní palestinská propaganda snaží namluvit, útoky zaměřené proti politice Státu Izrael. Mezi Amínovými cíli však byli nejen Židé, ale i Britové a také velká část jemu konkurujících arabských palestinských vůdců z konkurenčních klanů.

Byli i u nás. Návštěva zástupce muftího v Praze 1942.

   V sedmatřicátém pak dochází k zásadní události Amínova života. Je to setkání s nacisty - Adolfem Eichmannem a Herbertem Hagenem, kteří přijeli do Palestiny zkoumat, jak zabránit vytvoření židovského státu. Setkal se s nimi na říšském zastupitelství, zcela oficiálně, a vznesl k nim požadavek, aby zabránili dalšímu stěhování Židů do Palestiny. Také je požádal - jako zástupce Hitlerova režimu - o zbrojní i finanční pomoc na boj proti Židům. A dostal oboje.

2. světová válka

   Amín zorganizoval i pokus o atentát na britského vysokého policejního důstojníka, takže se pro Brity definitivně stal zcela nežádoucí osobou, ale jako vždy včas uprchl - nejprve do Libanonu a pak do Sýrie, na francouzský svěřenecký mandát. Působil zde jako významný antisemitský ideolog, uznávaný v celém islámském světě, a když ve Francii přišla k moci prohitlerovská vichistická vláda, stal se na francouzském mandátním území Sýrie váženou prorežimní osobností. Když se pak zabil v autě irácký král, odcestoval Amín - s tím, že vystupoval jako muftí, byť byl této funkce dávno zbaven - do Bagdádu a vyhlásil kletbu - fatwu, v níž nabádal muslimy, aby zabíjeli Židy a Brity. Když však Britové začali postupovat na Bagdád, uprchl Amín přes několik blízkovýchodních zemí do fašistické Itálie. Tam ho přijal Benito Mussolini. A v roce 1941 se uskutečnilo jeho další klíčové setkání - s Adolfem Hitlerem. V Berlíně. Oba muži k sobě pojali až něžný vztah. Hitler jmenoval muftího "čestnými árijcem", Amín na oplátku jmenoval Hitlera čestným muslimem.

   Muftí při příležitosti tohoto setkání prohlásil: "Děkuji za proarabské sympatie, které jste vždy dával veřejně najevo ve svých projevech. Arabové jsou přirozenými spojenci Němců, protože mají společného nepřítele - Židy". Vůdce odpověděl: "Německo vede nekompromisní válku proti Židům i v jejich původní domovině, Palestině. Proto poskytne Arabům pomoc a podporu v jejich boji, protože bojují proti společnému nepříteli. Cílem Německa je zničení židovského elementu i v arabském světě."

Velký muftí s Himmlerem.

   Následně poslal muftí Hitlerovi návrh patnácti deklarací, v nichž se mimo jiné dočteme, že Arabové jsou odhodláni řešit židovskou otázku v arabském světě stejně nekompromisně a stejnými prostředky, jako ji řeší Hitler v Evropě.

   Kromě sepisování deklarací se Amín v Říši věnoval masívní pronacistické a protižidovské propagandě, zaměřené na muslimská území vtažená do konfliktu - Blízký východ a Balkán. V jednom ze svých vysílání citoval svatou knihu: "Zabíjejte Židy, kdekoliv je naleznete! Potěší to Alláha, historii i náboženství! Sám posel Alláhův pravil: Vy budete bojovat proti Židům až do té doby, dokud se neskryjí mezi skálami a kamením! Pak skála a kámen promluví - Otroku Alláhův, skrývá se za mnou Žid, přijď a zabij ho!"

   Ve dvaačtyřicátém roce byl Amín jmenován také SS-Gruppenführerem - a to dokonce osobně Himmlerem. A jako takový začal pro Němce, kterým už teklo do bot, šikovat muslimské divize SS.  Stavěl je především z muslimů z Alžírska, Tuniska a Maroka momentálně vězněných v Německu. Jeho propaganda zajistila, že muslimové na jihu Ruska vítali Němce jako osvoboditele. Heslem muslimských jednotek SS bylo: "Na nebi Alláh, na zemi Hitler." Celkem šlo o 30 000 vojáků. Balkánské Židy a křesťany decimovala největší, 13. divize SS Handžar. Na Balkáně bojovaly i muslimské SS divize Skanderbeg a Kama. Podle Encyklopedie holocaustu je Velký Muftí Jeruzaléma osobně spoluzodpovědný za vraždy 800 000 občanů bývalé Jugoslávie, včetně spoluodpovědnosti za možná nejstrašnější koncentrák 2. světové války - Jasenovac. I přímá bilance Amínem bezprostředně řízených islámských jednotek SS je děsivá: křesťané 200 000 mrtvých, Židé 22 000, Romové 40 000.

   Ve čtyřiačtyřicátém zakládá Amín Ligu arabských států.

   Jeden ze svědků Norimberského procesu, Dieter Wisliceny, vypověděl před norimberským soudem: "Muftí byl jedním z iniciátorů systematického vyhlazování evropského židovstva a byl Eichmannovým a Himmlerovým spolupracovníkem při vykonávání tohoto plánu. ... Byl jedním z Eichmannových nejlepších přátel a neustále ho vyzýval ke zrychlení vyhlazovacích opatření. Slyšel jsem ho, jak se jiným přicestovavším Arabům chlubil, že v Eichmannově doprovodu inkognito navštívil plynové komory v Osvětimi."

Otcem palestinské státnosti je tento SS Gruppenführer.

Poválečná kariéra

   Po 2. světové válce byl Amín nakrátko uvězněn, ale pak se mu za laskavého mlčení Britů a Francouzů podařilo uprchnout do Egypta. Tady se stává jedním ze zakladatelů Muslimského bratrstva, tedy organizace egyptských islamistů. Měl vliv na Anwara Sádáta i Gamála Abd-an Násira, budoucí egyptské a arabské vůdce, a z kont odkloněných z doby nacistického Německa bohatě sponzoroval ve čtyřicátém osmém roce panarabskou válku proti Izraeli a po ní i další diverzní protiizraelské akce.

   Zároveň se staral o zaměstnávání bývalých nacistů, členů SS, v arabských zemích jako vojenských specialistů. Akce vstoupila do dějin pod krycím jménem ODESSA.

   Zároveň Amín vychovával své nástupce. Jeho synovec, samozřejmě také z klanu Husajní, byl připraven jako Amínův následník. Jeho jméno je dobře známé, šlo o soudruha Jásira Arafáta.

   Hadži Amín al-Husajní zemřel v Egyptě v roce 1974, ale jeho odkaz nezhynul. Ještě v roce 2002 o něm Arafát prohlásil pro arabský londýnský deník: "Zkusili (mínil tím Američany, Židy a vůbec lidi ze Západu) několikrát poskvrnit památku hadžiho Amína, označit ho jako spojence nacistů. Ale on žil v Káhiře, ve válce proti Izraeli v roce 1948 stál na naší straně a já jsem byl jeden z jeho vojáků."

   Arafát byl jedním ze zakladatelů hnutí Fatah, jež je dodnes určující politickou silou palestinské samosprávy na západním břehu Jordánu. Spolu s ním zakládal Národní palestinské osvobozenecké hnutí (Fatah) i jistý Mahmúd Abbás, dnešní prezident palestinské autonomie.

   Co z výše uvedeného plyne? Pokud OSN nebo EU, či dokonce naše republika uznají stát Palestina reprezentovaný Fatahem, jak palestinští Arabové nyní požadují, bez oboustranně přijatelného (tedy i pro Izrael přijatelného) a oboustranně uspokojivého řešení, měly by mít na mysli dost závažnou skutečnost: Jednostranným uznáním Palestiny uznávají stát bezprostředně navazující na nacistickou, hitlerovskou arabskou státnost reprezentovanou hadžim Amínem al-Husajním. Překračují tak hranici, jež byla dosud, alespoň v Evropě, považována za nepřekročitelnou.

Jako nanejvýš pokrytecký se ve světle výše uvedených faktů jeví postoj českých i zahraničních ultralevičáků k izraelsko-palestinské otázce...