Deset islámů, jedna smrt
Muslimové jsou dnes tam, kde byli křesťané už před mnoha staletími...
Muslimové jsou dnes tam, kde byli křesťané už před mnoha staletími...
Deset islámů, jedna smrt
článek zveřejněný 2. 10. 2014 v časopisu Reflex
Pro mnoho muslimských mužů, kteří pořád nepovažují ženy za rovnocenné bytosti, to musela být pořádná rána. Na bombardování pozic Islámského státu v Sýrii se podílela i majorka armády Spojených arabských emirátů Mariam Mansúriová (35). Pro velkou část muslimské veřejnosti je to něco neslýchaného.
Dokumentuje to stav, v němž se současný islám nachází. Je nejednotný, zástupci jeho jednotlivých směrů se vzájemně vyvražďují (sunnité a ší´ité) a desetiletí předpovídaná očekávaná modernizace tohoto celosvětového náboženství (hlásí se k němu kolem 1,7 miliardy lidí) je zjevně v nedohlednu. Vede to k radikalizaci některých skupin a prosazování té "pravé víry" pomocí násilí, teroru i válek. Není to nic, co by svět z historie neznal. Podobně krvavým a hodně dlouhým obdobím si prošlo i křesťanství. Jenže to bylo před mnoha staletími, za zcela jiných společenských, ekonomických a sociálních podmínek.
Islám je totiž globální problém, který se ale zjevně nedá vyřešit globální válkou. Ostatně se tím naplňují prorocká slova amerického politologa Samuela Huntingtona z jeho slavné knihy Střet civilizací (The Clash of Civilizations, 1996).
Co s tím?
Ponechme je osudu, jenže...
Na rozdíl od křesťanství, buddhismu či hinduismu nejsou muslimové ochotni akceptovat ostatní civilizace. Sice o tom někteří z nich hovoří, ale realita je jiná. To platí jak pro umírněné, tak pro extremisty. Nastolení své "Boží vlády" nad celým světem považují za podstatu svého bytí a celoživotní povinnosti.
"Islám je všeobecná deklarace o osvobození člověka od poroby jinými lidmi. Proto od samého počátku usiluje o odstranění všech zřízení a vlád, jež jsou založeny na ovládání člověka člověkem a na zotročování jedné lidské bytosti jinou," napsal ve své knize Milníky na cestě (česky vydala Academia, Praha, 2013) nejvýznamnější ideolog nastolení mohamedánské vlády nad světem, Egypťan Sajjid Qutb (1906 - 1966). Ten "vědecky" obhajoval i nelítostný boj muslimů, džihád, proti všemu dekadentnímu - a to je především Západ, demokracie, naše pojetí svobody, euroatlantická kultura a podobná veteš.
Slovy Qutba se řídí al-Ká´ida, ale i šílenci typu Islámského státu. Proto se jim modernější pojetí islámu, jež v jejich očích reprezentuje třeba majorka Mansúriová z Emirátů, jeví jako zrada.
Islámský svět se navíc cítí ponížený, nepochopený, a uchyluje se proto ze zoufalství k tomu nejhoršímu - k organizovanému násilí. S trochou nadsázky se dá říct, že vidíme deset islámů, na konci ale jen jednu smrt.
Na rozdíl od minulosti je ovšem planeta úzce propojena byznysem, turistikou, neutuchající migrací či internetem. To, co šlo kdysi v některých částech planety ignorovat (v dobách křesťanských válek a konfliktů), je dnes nemožné. Ideální by bylo ponechat muslimy jejich krvavému osudu. Má to ale zásadní problém - svému osudu nechtějí ponechat zbytek světa islamisté. Dostáváme se tak do neřešitelné situace.
Rozděl a... nepanuj
Zatímco například bombardování Sýrie se jako pilot zúčastnil i princ Chálid, který je syn saúdskoarabského korunního prince Salmána ibn Abdala al-Azíze Saúda, tak jeho země dobré dvě dekády šíří po planetě myšlenky velmi ortodoxního islámu a práva šarí´a. Investovala do toho už desítky miliard dolarů a v posledních letech tak nenápadně začala působit i na muslimy v České republice. Jenže Saúdská Arábie je také jedním z nejvýznamnějších spojenců Západu v regionu Blízkého a Středního východu.
Vláda v iráckém Bagdádu bojuje proti sunnitským džihádistům z Islámského státu a prezentuje se také jako náš spojenec. Jenže v ní zase dominují ší´itské síly podporované nevyzpytatelným Íránem. Západ s pomocí arabských monarchií bombarduje pozice teroristů v Sýrii, čímž nepřímo pomáhá absolutně nepřijatelnému diktátorskému režimu Bašára al-Asada, jenž masakruje své občany zakázanými chemickými látkami.
Euroatlantická civilizace tak stojí před nejsložitější volbou, jak se objevila od dob Adolfa Hitlera. V případě studené války a boje proti komunismu byl protivník jasně definovaný. Dnes si musíme vybrat mezi obrovským a velkým zlem, protože to, co je k mání jako spojenci, není ani to klasické menší zlo.
Jakékoli rozhodnutí západního světa v boji proti islamistům může proto nakonec vyústit v katastrofu. "Hranice islámu jsou krvavé stejně jako jeho jádro," napsal kdysi Samuel Huntington. Zabít většinu radikálů můžeme, ale zničit jejich ideologii a vykořenit ji nijak nejde. Amen.
Nebo už raději Alláhu akbar?