Téměř pravidelné zprávy o vypalování a bourání kostelů, či dokonce zabíjení křesťanů, nechávají drtivou většinu západního světa úplně chladnou.

Zapomenutí křesťané v Ježíškově zemi

GENOCIDA KŘESŤANŮ - ZDE

KŘESŤANÉ SE STÁVAJÍ LOVNOU ZVĚŘÍ - ZDE

ISLÁMSKÁ DOKTRÍNA O KŘESŤANECH A ŽIDECH - ZDE

ke stažení ZDE

článek publikovaný 19. 12. 2024 v časopisu Reflex na str. 16-17

Kostel zničený IS v jedné z vesnic v okolí Tal Tamiru.

   Ačkoli na to u nás občas zapomínáme, Vánoce jsou v první řadě křesťanské svátky. Kdy jindy než právě o Vánocích bychom si proto měli připomenout, že jsou na světě stále místa, kde věřící křesťanského náboženství trpí útlakem a náboženskou nesvobodou. Obzvlášť aktuální je bohužel i letos situace křesťanů na Blízkém východě. Ano, v regionu, kde se narodil Ježíš Kristus, stále žijí křesťané a funguje zde řada starobylých křesťanských církví.

   V Evropě vidíme Blízký východ nejčastěji jen z úhlu arabsko-izraelského konfliktu nebo z pohledu nárůstu islámského fundamentalismu. Jenže kvůli oběma těmto jevům mizí stále více křesťanů z oblasti, odkud toto náboženství s celosvětově nejvyšším počtem věřících pochází.

HON NA KŘESŤANY

Osudy blízkovýchodních křesťanů jsou již déle než sto let příkladem náboženského pronásledování, o němž toho v Evropě moc neslyšíme. Aktuálně panuje podle mezinárodních organizací celosvětově nejtvrdší útlak křesťanů v komunistické Severní Koreji, kde i pouhé vlastnictví bible může skončit trestem smrti. Nejvíce křesťanů pak přijde kvůli svému vyznání o život v africké Nigérii, kde je sice víra v Krista náboženstvím celé poloviny zdejších obyvatel, ale muslimští extrémisté v některých částech této země dělají z křesťanů doslova lovnou zvěř. Do třetice zmiňme totalitní africkou Eritreu, kde je sice jedna ze starobylých křesťanských církví - Eritrejská ortodoxní církev - státem uznávána, ale věřící jiných křesťanských církví jsou brutálně potlačováni a končí v místních pouštních vězeních a mučírnách.

   Oproti těmto třem státům je situace křesťanů na Blízkém východě sice většinou o trochu lepší, ale velká část z nich je dlouhodobě a opakovaně terčem snah, aby křesťanství z regionu svého původu úplně zmizelo.

   Pronásledování křesťanů přitom není v naší části světa velkým tématem. Ostře to kontrastuje s tím, jak reagují, byť i jen na zpochybňování svého náboženství, například muslimové. Když v roce 2005 dánské noviny Jyllands-Posten zveřejnily kreslené karikatury proroka Mohameda, v celém muslimském světě se rozhořely demonstrace, lidé vyšli do ulic a začaly bojkoty dánského zboží. Naproti tomu téměř pravidelné zprávy o vypalování a bourání kostelů, či dokonce zabíjení křesťanů nechávají drtivou většinu západního světa úplně chladnou.

EGYPTŠTÍ KOPTOVÉ

Trpí tím i tři velké skupiny křesťanských církví na Blízkém východě. Tou nejpočetnější jsou Koptové, jejichž centrem je odnepaměti Egypt. Právě v zemi pyramid tvoří koptští křesťané přibližně 10 % všeho obyvatelstva, což vydá až na 10 000 000 věřících. Díky nim najdete i v řadě letovisek, kam jezdí na dovolenou mnozí Češi, křesťanské kostely, a v Káhiře se nachází dokonce hlavní koptská katedrála sv. Marka, v níž sídlí koptský patriarcha, nesoucí i titul papeže Alexandrie. Obřady jeho Koptské ortodoxní církve se odehrávají v koptštině - starobylém jazyce vycházejícím ze starověké egyptštiny a psaném vlastním písmem. Koptští křesťané přitom věří, že jejich církev založil jeden z apoštolů a autor jednoho z evangelií - svatý Marek.

   Postavení Koptů ve většinově muslimském Egyptě se pohybuje mezi rolí občanů druhé kategorie a pozicí utlačované menšiny, na niž opakovaně útočí islámští fundamentalisté. První poloha převažovala za Mubárakova autoritativního režimu, druhá v době po arabském jaru, do něhož se egyptští křesťané aktivně zapojili, ale brzo se stali jednou z jeho obětí. Nástup islamismu po pádu Mubárakova režimu totiž přinesl vlnu útoků na koptské kostely i věřící. Vláda prezidenta Mursího a jeho Muslimských bratrů na ně sice otevřeně neútočila, ale nedokázala bránit ještě radikálnějším islamistům zabírat a ničit křesťanské svatostánky či páchat atentáty na křesťany. Nábožensky motivované útoky nezastavil ani nástup vlády generála Sísího, který proti islamistům zasáhl, ale ti se pro změnu začali křesťanům mstít za jejich údajnou podporu nové, provojenské vlády. Příslušníci koptské komunity, z níž vzešel například bývalý generální tajemník OSN Butrus Butrus-Ghálí, jsou v rámci egyptské společnosti nadprůměrně vzdělaní, nadprůměrně ekonomicky silní a jsou často zastoupeni v úřednických profesích. Přesto ale mnoho z nich ze země kvůli náboženské netoleranci odchází. Mimo Egypt a okolní země proto nyní žije přes milión Koptů, přičemž nejčastěji koptská migrace míří do USA.

LIBANONŠTÍ MARONITÉ

Zatímco hlavní koptská církev je zcela samostatná a patří k tzv. orientálním ortodoxním křesťanským církvím, uznává největší libanonská církev již od roku 1 182 autoritu římského papeže. Největší skupinu mezi třetinou Libanonců, kteří se hlásí ke křesťanství, tvoří příslušníci maronitské církve, pojmenované po jejím zakladateli svatém Maronovi. Maronité jsou dnes soustředěni hlavně v pohoří Libanon a jejich náboženská komunita udávala tón při vzniku samostatného Libanonu, ačkoli už tehdy byla nová země nábožensky rozdělená zhruba po třetinách na křesťany, sunnity a ší´ity. Maronity dominovaný Libanon byl označován za Švýcarsko Levanty a jeho hlavní město Bejrút za Paříž Blízkého východu. To vše ale zničila patnáct let trvající a až v roce 1990 ukončená občanská válka vedená hlavně, ačkoli nikoli pouze, po náboženských liniích. Válka a následná syrská okupace v zemi změnily mocenské poměry, maronité přestali hrát první housle a rozdrobila se i jejich politická jednota. Tito libanonští křesťané nebyli nikdy, i když jsou etničtí Arabové, vyhraněně protiizraelští a během občanské války s židovským státem i občas vojensky spolupracovali.

   Jejich bohoslužby se odehrávají v aramejské syrštině, kterou ovšem nemluví moderní Syřané. Nejvyšší představitel této církve nese titul patriarcha Antiochie, ačkoli sídlí nedaleko Bejrútu. Maronitští patriarchové jsou tradičně jmenováni římským papežem za kardinály, což platí i pro současného maronitského představeného, jímž je Béchara Butrus Baï. Ten se dokonce jako první maronitský kardinál zúčastnil volby posledního papeže a od ostatních kardinálů se viditelně lišil specifickou pokrývkou hlavy, které se říká tabieh.

GENOCIDA ASYŘANŮ

Zejména v Iráku a Sýrii stále žijí příslušníci asyrských křesťanských církví, kteří se rekrutují z aramejsky mluvící etnické skupiny. Jejich jazyk je blízký řeči, kterou mluvil sám Ježíš Kristus. Asyrští křesťané v regionu přežili příchod islámu, ale osudným se jim stal závěr existence osmanské říše, kdy se stejně jako Arméni stali terčem systematického vyvražďování. Ostatně na základě tehdejšího masakrování Arménů a Asyřanů vznikl termín genocida. Tehdy Asyřané téměř zmizeli z území dnešního Turecka, ale jejich silné skupiny přetrvaly v Sýrii, Iráku či Íránu. V prvních dvou státech ale jejich populace dramaticky poklesly za dob Islámského státu a syrské občanské války. Vyvražďování i útěk před válkou Asyřany posunuly blízko k bodu, kdy v regionu úplně zmizí.

   V Evropě nejvíce asyrských uprchlíků dnes žije ve Švédsku. Jedním ze symbolů emigrace východních křesťanů se i proto staly dva asyrské fotbalové kluby: Syrianska FC a Assyriska FF, jež to ve Švédsku dotáhly před několika lety dokonce načas do první ligy a jsou Asyřany po celém světě považovány za neformální fotbalovou reprezentaci všech asyrských křesťanů. Mezi potomky asyrských uprchlíků patří i bývalý tenista Andre Agassi či herec Fahrid Murray Abraham - Salieri z Frormanova Amadea.

PALESTINŠTÍ KŘESŤANÉ

Připomenout je nutné i křesťany mezi Palestinci, kteří se hlásí k Řecké pravoslavné církvi jeruzalémské, což je církev sídlící v Chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě, či po Blízkém východě rozptýlené Armény a jejich arménskou církev.

   Až půjdete o štědrovečerní noci na půlnoční mši, ať už chodíte do kostela pravidelně, nebo jednou za rok, možná vám přijde na mysl, že na Štědrý den přicházejí do chrámů křesťané po celém světě. V takové chvíli si určitě vzpomeňte i na to, že je stále mnoho míst, kde se křesťané musí i o štědrovečerní noci obávat o své bezpečí nebo musí slavit vánoční svátky v utajení. Mnoho ohrožených křesťanů přitom žije právě v místech, kde se odehrává příběh, který si na Vánoce připomínáme. Na jejich osudy bychom měli myslet nejenom o Vánocích, ať už kvůli pocitu náboženské sounáležitosti, nebo jen kvůli tomu, že ctíme svobodu, a k ní bez pochyby patří i svobodná volba náboženského vyznání.