Proč čeští neonacisté nejsou a ani nemohou být vlastenci - IV

   "Mezi jejich (míněno Gestapo) četné drobné, ale hrozné mučící nástroje patřily jehly, které byly vyšetřovanému zasunovány pod nehty a byl do nich pouštěn elektrický proud. Bolest byla hrozná. Bylo ji lze přirovnat k bolesti, jakou má pacient, kterému vrtá zubní lékař vrtačkou na obnaženém nervu." Josef Rudolf, přeživší buchenwaldský vězeň, o metodách mučení Gestapa

   Za poslech, umožňování poslechu nebo rozšiřování zpráv zahraničního rozhlasu byly za války v protektorátu popraveny desítky lidí...

   Předpokládá se, že během akce T4 bylo zavražděno přes tisíc lidí z českých zemí...

Vzácný snímek, který si pořídil příslušník Gestapa pro osobní potěšení. Zobrazuje výslech českého vězně na Gestapu; vlevo vyslýchaný vězeň, kterému z rozbité hlavy teče ve velkém krev, vpravo gestapák s úsměvem hledí na mučeného. (Byl jsem číslem 7809, Josef Rudolf, Brno 1945)

Mučení Čechů Gestapem

   Německá Tajná státní policie - Geheime Staatspolizei, zkráceně Gestapo - proslula mj. drastickými a krutými vyšetřovacími metodami. Některé z těchto metod používané vůči českým vězňům zachytil Josef Rudolf ve své knize "Byl jsem číslem 7809":

   ". . . Mezi jejich (míněno Gestapo) četné drobné, ale hrozné mučící nástroje patřily jehly, které byly vyšetřovanému zasunovány pod nehty a byl do nich pouštěn elektrický proud. Bolest byla hrozná. Bylo ji lze přirovnat k bolesti, jakou má pacient, kterému vrtá zubní lékař vrtačkou na obnaženém nervu. Kromě toho brněnští gestapáci vháněli vyšetřovancům do útrob pod tlakem studenou vodu. . . ."

 ". . . O utrpení, jimž zde vězňové procházeli, by se dal napsat celý román. Vězňové byli mučeni nejrafinovanějšími způsoby. Byli biti vždy jen do hlavy klacky nebo zvláštními gumovými hadicemi, často tak dlouho, až klesli do mdlob. V takovém případě byli poléváni studenou vodou. Když přišli k sobě, bití se opakovalo někdy tak dlouho, až vyslýchaný vypustil duši. Vězňové se vraceli od výslechů často k nepoznání. Měli rozbité hlavy, nosy, natržené uši, vyvrácené prsty na rukou i nohou, byli pobodáni nebo pořezáni. V žádném takovém případě nesměl být vězeň ošetřen. . . ."

   " . . . Gestapácký repertoár byl ve věci výslechů nepřeberný. Nejhorší byly tak zvané vodní výslechy. Vyslýchaný, který se nechtěl přiznat, byl odvlečen do sklepa, svlečen a hozen do ledové vody, kde byl tlačen pod vodu tak dlouho, až ztrácel vědomí a až měl břicho zvduté od vody, kterou musel spolykat. Když ani potom nechtěl mluvit, používali nacističtí pochopové zvláštního zařízení, kterým vháněli vyslýchanému pod tlakem vodu do uší, do nosu a do žaludku, když ještě předtím zkoušeli, jaký účinek bude mít na vyslýchaného střídavý proud vřelé a ledové vody. V této místnosti páchali esesmani strašlivé orgie. Vězňové po každém takovém výslechu museli čistit vany, které byly pokáleny a zakrváceny. Jednou dokonce nalezli na tomto místě svazek ženských vlasů, který byl stržen neohrožené 17leté partyzánce z hlavy i s kůží.

   Někteří vězňové byli spoutáni na rukou i na nohou po celé týdny a leželi v celách mezi ostatními kamarády, na které tento stav působil strašlivě, ale ubožákům pomoci nemohli. Takto spoutaní a přivázaní k posteli byli odvazováni pouze tehdy, když přišla polévka. Na záchod byli tito ubožáci pouštěni jen podle nálady šárů (dozorců).

   Viděl jsem v jedné cele takovým způsobem spoutanou a k posteli přivázanou ženu. Jmenovala se Bohatcová a byla tuším z Maloměřic. V téže cele byla vězněna její matka, která musela přihlížet mučení své dcery. Gestapáci obě ženy obviňovali ze spojení s partyzány. . . ."

Tresty za poslech zahraničního rozhlasu

Tato cedulka musela povinně viset na každém radiopřijímači v Protektorátu Čechy a Morava.

   Za poslech, umožňování poslechu nebo rozšiřování zpráv zahraničního rozhlasu byly za války v protektorátu popraveny desítky lidí. Násobně větší počet pak byl odsouzen k mnohaletému vězení (více podrobností ZDE).

   Poslech zahraničního rozhlasu byl v celé Německé říši zakázán hned po zahájení války 1. září 1939. Za porušení zákazu hrozila káznice, při rozšiřování zpráv i trest smrti.

Večerní České slovo 2. září 1939 (pro zvětšení klikni ZDE).

   "Zatýkání Čechů pro poslouchání zahraničního rozhlasu dále pokračuje. Přesto se horlivě pokračuje v poslouchání štvavých zpráv z Londýna a českého vysílání moskevského rozhlasu." Situační zpráva SD z 3. října 1940

   "Oddělení státní policie v Praze před časem zatklo 20 příslušníků Protektorátu pro poslech zahraničního rozhlasu. Zatčení vesměs pocházejí z kruhů inteligence... Z této skupiny se 7 obžalovaných pravidelně scházelo v bytě a zesměšňovali Vůdce a Mussoliniho a jiné vedoucí státníky Říše..." Hlášení z 7. listopadu 1941

   Mezi popravenými v Pankrácké věznici od dubna 1943 do konce války se nachází 23 Čechů, odsouzených k smrti za "rozhlasové zločiny" - většinou šlo o souběh více věcí: namontování zařízení pro příjem, poslech cizího rozhlasu a rozšiřování jeho zpráv. Muži byli druhý den po vynesení rozsudku smrti fotografováni - osoby na fotografiích vědí, že budou popraveni:

Horní řada zleva doprava: Ladislav Červinka, František Frýba, Josef Gebert, František Jehlík.

Prostřední řada zleva doprava: Josef Klema, Oldřich Kněžík, Bohumil Končel, Karel Lachman.

Dolní řada zleva doprava: Oldřich Libenský, Jan Navrátil, Karel Nohejl, Václav Ruta.

Chybí fotografie Jiřího Fiedlera.

Horní řada zleva doprava: František Ryšavý, Jaroslav Sirový, Josef Tajmr, Vojtěch Travěnec.

Prostřední řada zleva doprava: Ladislav Vašta, Ladislav Vlčnovský, Jaroslav Výtvar, Miroslav Zajíc.

Dolní řada zleva doprava: Zdeněk Zapletal, Petr Zelinka.

   Pro výstrahu byly rozsudky často zveřejňovány protektorátním tiskem (zde z Lidových novin) nebo veřejnými oznámeními:

zvětšení ZDE

zvětšení ZDE

zvětšení ZDE

   Celkový počet Čechů odsouzených za "rozhlasové zločiny" k trestu smrti tak můžeme odhadnout na několik desítek - kromě uvedených 23 osob popravených na Pankráci ještě popravení v Brně a mimo území protektorátu - např. Bedřich Suchý se synem stejného jména z Obytce byli za přípravu velezrady  ("poslechem nepřátelských štvavých zpráv připravovali odtržení Čech a Moravy od Říše") odsouzeni k smrti v Berlíně 31. května 1943 a popraveni na podzim téhož roku v Drážďanech. Spolu s nimi byla k mnohaletým trestům za poslech odsouzena řada dalších osob. Jak uváděla obžaloba:

   "Obžalovaný Suchý vlastnil od května 1940 do svého zatčení zabavený rozhlasový přijímač. Krátce poté, co jej přinesl domů, se na něm pokusil naladit vysílání zahraničních rozhlasových stanic. Přitom narazil na londýnský vysílač. Poté, co jeho vysílání několikrát poslouchal sám, přizval k poslechu svého syna Bedřicha...

   Během doby se okruh posluchačů neustále rozšiřoval, přičemž zpočátku poslouchali jen dobří známí hostinského a jeho syna, potom pravidelní hosté a nakonec i příležitostní hosté. Celkem se podařilo zjistit, že v hostinci Suchého poslouchalo zahraniční zpravodajské vysílání trvale přes 50 osob."

   Násobně větší počet osob pak byl za poslech rozhlasu odsouzen k mnohaletým trestům. Řada dalších popravených osob měla poslech cizího rozhlasu jako jeden z vedlejších zločinů:

zvětšení ZDE

České oběti nacistického programu "eutanázie"

   První myšlenky na vraždění postižených osob v Německu se začaly objevovat zhruba v polovině 30. let. Postupně se vyprofilovaly až do programu, který nesl neoficiální název T4 a týkal se dospělých pacientů. V rámci této akce byly vybrány speciální ústavy a v nich zřízeny plynové komory, kam byli pacienti sváženi. Postupně se akce rozšiřovala i na osoby mimo území Německa.

   V případě českých zemí je potřeba zásadně rozlišovat mezi těmi přičleněnými pohraničními oblastmi, které později spadaly pod. tzv. říšskou župu Sudety, a protektorátem. Ten program, kvůli ideologickým východiskům, byl cílen primárně pouze na německé obyvatelstvo. V praxi se samozřejmě v podmínkách českých zemí jednalo o smíšené oblasti, čili to rozdělení nebylo možno velmi striktně provést. Platí nicméně, že primárně byly do této akce zahrnuty ústavy, které se nacházely na území říšské župy Sudety. Ryze čeští pacienti měli být z této akce vyjmuti a vlastně u převážně části těch pacientů české národnosti, kteří se nacházeli v sudetských ústavech, což byl zejména případ severní Moravy a Slezska, kde byly největší státní ústavy v Opavě a ve Šternberku na Moravě, tak tam se předpokládala výměna pacientů na základě jejich národnostní příslušnosti. K tomu ale nedošlo, takže nakonec se oběťmi akce T4 stali i čeští nebo polští pacienti, kteří byli třeba v Opavě hospitalizováni.

   Zjistit počty pacientů, kteří byli oběťmi nacistické "eutanázie", není vůbec jednoduché, mimo jiné proto, že mnohé materiály byly zničeny. Předpokládá se, že během akce T4, tedy od roku 1939 do roku 1941, kdy byla akce zastavena, bylo zavražděno přes tisíc lidí z českých zemí.