Dobývání hradů a pevností ve středověku
Dobývání hradů a pevností byl v té době velice složitý úkol.
Dobývání hradů a pevností byl v té době velice složitý úkol.
Dobývání hradů a pevností ve středověku
Dobyvatelé a obránci (České země v době husitské, Petr Klučina, str. 46 - 49)
Boje nesváděla pouze vojska v bitvách. Celé Čechy se fakticky změnily na jedno velké bojiště. V zemi zůstala města, která byla věrná králi Zikmundovi, stály tu desítky hradů a tvrzí katolické šlechty. Za hradbami těchto pevností se ukrývaly oddíly žoldnéřů. Vyjížděly do okolí, loupily po vesnicích, vraždily a zajímaly stoupence husitů. Odvažovaly se přepadnout ze zálohy menší houfce husitských bojovníků nebo dobýt a vypálit dvorec kališnického zemana. Navíc z hradů a měst ovládaných nepřítelem proudily do zahraničí zprávy o síle husitských vojsk, směrech jejich tažení apod. Také posádky husitských hradů a měst nezůstávaly pozadu a stejným způsobem vedly boj proti svým nepřátelům. Ani jedna vesnice či menší městečko si nebyly jisty před přepadením. Proto není divu, že k vojenské aktivitě obou stran patřila také snaha o dobytí a zničení nebo ovládnutí pevností protivníka. To byl ale v té době velice složitý úkol.
Hrady chránila sama příroda. Stály na vrcholcích kopců, skalních ostrozích, v rovinách je obklopovala voda. Za přírodními překážkami čekaly na dobyvatele vysoké hradby, chráněné odhodlanými obránci. Také města obtáčely široké příkopy a prstence hradeb, zpevněné věžemi. Jaké možnosti a prostředky ke zdolání těchto překážek husité měli?
Velice lákavé bylo pokusit se dobýt pevnost překvapivým útokem. V noci, v naprosté tichosti se blížili vybraní bojovníci k hradbám. Na příhodném místě vztyčili žebříky a lezli vzhůru. Vyhoupli se na hradební ochoz, kde zneškodnili hlídky, a pak otevřeli brány pevnosti svým spolubojovníkům. Pokud byly stráže bdělé, neměla taková taktika velkou naději na úspěch. Výhodné bylo najít mezi obránci někoho, kdo byl ochoten buď ze sympatií k husitům, nebo za peníze zradit své spolubojovníky a vpustit nepřítele do hradu či města. Některé pevnosti se vzdaly bez boje, protože se jejich posádka obávala, že by ji husité v případě odporu nemilosrdně povraždili.
Všechny tyto způsoby dobytí opevněných míst byly spíše výjimkami. Obvykle bylo nutno o hrad nebo město urputně a zdlouhavě bojovat. Husity vítaly zavřené brány, zdvižené padací mosty a hradby plné ozbrojenců. Tehdy byly dva způsoby řešení. Prvním byl útok.
Střelci zasypávali hradby stovkami střel a současně běžely stovky pěšáků k hradbám. Dřevem, slámou, svazky roští a hlínou byl zasypán příkop a přes takto vytvořené přechody se drali útočníci k patě hradeb. Na to se vztyčil les žebříků a ostrví a po nich se zbraní v ruce lezli dobyvatelé vzhůru. Pokud se jim podařilo vylézt na hradby a pobít obránce, pevnost padla. Ale riziko bylo veliké. Nepřítel převracel žebříky, lil na husity vařící vodu, házel smolné věnce, kameny, klády. Zasypával je šípy a střelami z píšťal a hákovnic. Zápal útočníků, zdecimovaných tvrdým přivítáním, ochladl a útok skončil kvapným útěkem od hradeb. Nezbývalo než použít druhý způsob.
Pevnost sevřel kruh obléhacích táborů a odřízl ji zcela od okolí. Napříště nesměl proniknout do hradu nebo města ani jeden vůz s potravou nebo jinou pomocí. Střelba z děl a praků bořila hradby, srážela cimbuří, ničila střechy, zabíjela a zraňovala obránce. Od zápalných střel se vznítila střecha, kolna nebo jiná dřevěná stavba v pevnosti. Dopadaly sem sudy plné výkalů, mršiny zvířat. Obránci neměli chvíli klidu. Hasili požáry, opravovali hradby, odráželi pokusy o útok. Ženy ošetřovaly raněné. Stateční bojovníci se pokoušeli o výpady, o zboření obléhacích praků, o průjezd vozů se zásobami do obléhané pevnosti. Po čase se začaly tenčit zásoby potravin, šířily se nemoci a někdy, což bylo nejhorší, nebylo co pít. Tehdy následoval nový útok na oslabenou posádku nebo nabídka, aby se pevnost za slib volného odchodu posádky vzdala.
Dosavadní výklad by neměl vést k přesvědčení, že pevnost byla tak jako tak odsouzena k dobytí. Tak jednoduché to nebylo. V některých případech trpělo hladem a nepohodou více početné vojsko obléhajících než posádka opevnění. Obráncům mohla přijít pomoc nebo se podařilo dopravit kruhem obléhatelů do pevnosti potraviny. Proto při dobývání různých objektů zakusili husité nejednou hořkost neúspěchu. Nedokázali například dobýt hrad Karlštejn, s nepořízenou odtáhli od Plzně.